Metafyzikové mezi námi

Opakuje se nám v tuzemských debatách takový nešvar. Ocitne-li se před námi nějaký vážný problém vyžadující promyšlené praktické řešení, objeví v sobě nemalý počet lidí talent filozofovat. A to fundamentálně filozofovat.

Zažili jsme to například v debatách o ekologii. Je potřeba začít přemýšlet o tom, jak zbrzdit ekologickou devastaci naší zeměkoule? „Žádné ničení planety nevidím a nikdy jsem ani neviděl,“ přispěje hned do debaty jeden takový její docela nepřehlédnutelný účastník jménem Václav Klaus. Načež začne vášnivě dokazovat, že když usilujeme o to, neničit životní prostředí, výsledkem nebude méně zničené životní prostředí, ale „omezení lidské svobody“. Je-li konfrontován s námitkou, že takto odvážné vývody nejsou venkoncem založené na ničem jiném než na poněkud mlhavých „metafyzických“ základech, hrdě odpoví: „Ano, metafyzika par excellence, my jsme všichni metafyzici.“ Výborně. Všichni jsme metafyzici. Věcná debata a schopnost účinně řešit problémy pak ovšem hyne na úbytě. V plné síle to teď zažíváme při uprchlické krizi.

Terorista v třetí generaci

Ta ještě ani nedorazila k hranicím Česka a v řadách našich spoluobčanů vyrostlo nečekané množství všeznalců. Se suverenitou, kterou by jim leckdo mohl závidět, dovedou například pojednat o pravé povaze islámu. Ta je samozřejmě zlá, veškerému životu nepřátelská a co svět bude světem, nikdy se to nezmění. Nesmírně obtížnou otázku, koho ze stovek tisíc uprchlíků přijmout a koho nikoliv, dovedou tihle filozofové vyřešit s odzbrojující logikou. Je to přece jasné: uprchlíci jsou na cestě proto, že si „ve své zemi nedokázali udělat nebo udržet pořádek“. Když je přijmeme, mohou se u nás stát „zdrojem podobného nepořádku, jaký je u nich doma“. Závěr: uprchlíky nepřijímat, nejlépe nikoho. Nepořádek si v naší pořádkumilovné zemi dělat nenecháme. Najdou se pak i jedinci, kteří z naprosto vágních předpokladů dovedou dovodit závěry natolik nečekané, že to má razanci až „klausovskou“.

Takto se například řediteli Diakonie ČCE dostalo té cti, že na něj bylo podáno trestní oznámení jistým jihomoravským inženýrem v důchodu. Pan Petr Haška prý napomáhá trestnému činu „příprava teroristického útoku“. Diakonie ČCE totiž nabídla v jednom svém zařízení ubytování pro dvanáct uprchlíků. To by samo o sobě ještě nevadilo. Vadí ovšem, že uprchlíky nehodlá třídit podle vyznání. Kdyby Diakonie chtěla pomáhat jen křesťanům nebo lidem bez vyznání, bylo by to podle mínění autora trestního oznámení v pořádku. Když chce ale Diakonie pomáhat i muslimům, tak to pozor. Kdo je totiž muslim, je pravděpodobně terorista. Když ne terorista teď, tak v budoucnu určitě. „Je známo, že teroristické útoky provádějí často potomci imigrantů ve druhé až třetí generaci,“ odůvodnil trestní oznámení pan inženýr. Na kroměřížském státním zastupitelství, kam elaborát doputoval, dostali pěknou porci oné naší české „metafyziky“.

Když se prchalo od Tróje

Rámcem všech těchto pozoruhodných myšlenkových kotrmelců je prý obava o naše civilizační hodnoty. Na  ty alespoň většina „metafyziků“ mezi námi začne dříve či později v debatách o uprchlictví poukazovat. Velkoryse přitom ignorují, že náš civilizační okruh má už ve svých základech právě vůči uprchlictví zakódováno jisté pochopení – až úctu. Platí-li totiž tvrzení, že naše civilizace se duchovně opírá o židovský, římský a křesťanský pilíř, pak je třeba si uvědomit následující. Židé se podle vlastního vyprávění ustavili jako národ i duchovní společenství, když prchali z Egypta. Došli do země, ze které pak byli ještě několikrát vyhnáni, naposledy na bezmála dva tisíce let.

Římané žádné velké vyprávění o svém původu neměli. Nechali si jej tedy vytvořit, pravděpodobně na přímý pokyn vládce, od básníka Vergilia. Ten sepsal Aeneidu – příběh uprchlíků z dobyté a rozvrácené Tróje, kteří po letech strastiplného putování přistáli u  italských břehů a položili základ budoucí velké římské civilizace. Křesťané potom přijali za své vyprávění židů, které učinili součástí Bible. A co se týče Ježíše, tomu nebyl podle Matoušova evangelia ještě ani jeden den, když se stal uprchlíkem. Jen co se novorozeněti poklonili tři králové, „hle, anděl Hospodinův se ukázal Josefovi ve snu a řekl:,Vstaň, vezmi dítě i jeho matku, uprchni do Egypta a buď tam, dokud ti neřeknu; neboť Herodes bude hledat dítě, aby je zahubil.‘“ 

A co se týče Ježíše, tomu
nebyl podle Matoušova  evangelia ještě ani jeden den, když se stal uprchlíkem. 

Tyto tři odkazy na dávná vyprávění rozhodně nemají za cíl debatu o uprchlictví přepólovat z černé na bílou; z údajného smrtelného nebezpečí pro naši civilizaci učinit naopak něco žádoucího, co bychom měli snad dokonce vítat. Takové přepólování by představovalo typický „metafyzický“ zkrat. Ani nemají za cíl tvrdit, že by snad lidé starověku měli na rozdíl od nás pro uprchlíky nějaké mimořádné pochopení. Také je jasné, že ony staré příběhy vyprávějí o lidech, kteří putovali a nalezli nový domov. My jsme teď v opačné situaci. Domov máme a přicházejí k nám ti, kdo o něj přišli. Je užitečné si ale uvědomit, že je tu zakódována dvojí zkušenost, která se významně podílela právě na tom, že naše civilizace vyrostla do té podoby, do jaké vyrostla. Je to jednak zkušenost, že dějiny jsou v pohybu, věci se proměňují, často k nepoznání, což ale nutně neznamená jejich definitivní konec. Druhou zkušeností potom je, že na počátku velkých věcí většinou stojí velké nesnáze. Samotná jejich existence nás proto nemá odradit. Záleží na tom, jak se k nesnázím postavíme.

Dvojí zatracení

Předávání této dvojí zkušenosti z generace na generaci způsobilo, že už dávno před vznikem moderního světa si Evropané uchovali jistou otevřenost k jinakosti, cizosti a ochotu se s obojím mírové vyrovnávat. Opět to neznamená, že by se projevovali jako holubičí povahy. Ale ať už se Evropané chovali jakkoliv barbarsky či omezeně, vždy nakonec byli konfrontováni se svatými příkazy Bible vyzývajícími k lásce k z daleka přišlým cizincům – k „hostům“ – ba přímo lásce ke nepřátelům. Nebo se mohli obdivovat ideji multinacionální a multikulturní Římské říše, sjednocené inteligentním právním řádem, který platí pro všechny stejně.

Tohle jsou skutečné výdobytky evropské civilizace, které generace lidí dobré vůle uváděly navzdory velkým překážkám do praxe. Je to náš úkol i dnes. Rozvíjet přitom pseudofilozofické úvahy o  tom, že uprchlíkům je rozhodně potřeba pomáhat, ale ne těm muslimským, protože jsou mezi nimi možná teroristé, znamená jednoznačný krok zpět – a vlastně popření naší civilizační tradice. Což by ve výsledku znamenalo nejen zatracení lidí, kteří hledají pomoc a záchranu, ale i zatracení nás samých.

Komentáře

Co na to říkáte?