Lidské právo na emigraci

K  prvnímu letošnímu rozhovoru, tentokrát na téma lidských práv a svobody, si redaktoři Barbora Karešová (B) a Zdeněk Kříž (Z) pozvali norského pedagoga a  aktivistu Ramyara Hassaniho (R).

Ramyar Hassanih

Ramyar Hassanih

B: Můžeš se našim čtenářům představit? 

R: Ano. Jmenuji se Ramyar Hassani. Narodil jsem se v  kurdské části Íránu. Studoval jsem v Iráku a pracoval jako aktivista nebo pozorovatel pro lidská práva v irácké části Kurdistánu, v Kolumbii, a v poslední době i v Řecku. V iráckém Kurdistánu a v Kolumbii jsme s organizací Christian Peacemaker Teams (CPT, www.cpt.org) spolupracovali s místními organizacemi. V Řecku pracuji s žadateli o azyl, s imigranty. Jsem jedním ze dvou koordinátorů pro oblast Středomoří. Jinak žiji v Norsku, kde učím na druhém stupni školy pro dospělé.

B: Jaké je tvoje vyznání? 

R: Považuji se za křesťana. Nejsem katolík, spíše protestant.

B: Myslíš si, že náboženství má nějakou spojitost s lidskými právy? 

R: Nemyslím. Hlavní je lidské nitro – je to o tom, co se děje v tobě, jakým způsobem uvažuješ.

B: Nenapadlo tě někdy, že lidská práva jsou jen výmyslem Zpadu? Že je lepší přijmout svoji roli? 

R: Je třeba si neustále připomínat, že v rámci společnosti budou vždy nějaké minority. A stejně tak stále hrozí, že budou utlačovány a bude jim upíráno právo. Je nepochybně rozdíl mezi východním a západním způsobem myšlení, ale mimo to tu jsou základní témata jako úcta k druhému a respekt k tomu, co si myslí. To jsou velmi základní lidská práva, ale i přesto s nimi má hodně společností problém.

Poté, co jsme prokázali, že jsme z mezinárodní  organizace, se začaly věci obracet k lepšímu. 

B: Lidská práva jsou tedy univerzální

R: Ano, jsou. Nenáleží nějaké konkrétní skupině, každý jim může porozumět a nějak přispět.

Z: Můžeš nám uvést příklad některé ze svých aktivit na poli lidských práv? 

R: Můžu zmínit například středomořský projekt. Aktuálním problémem Evropy je fenomén imigrantů, uprchlíků a žadatelů o azyl. Některé státy, členové EU, se opravdu snaží vyřešit otázku přijímání žadatelů o azyl. Jsou zde země, které úplně odmítají poskytovat uprchlíkům azyl, jiné jsou vstřícné. Třeba Řecko je v jistém ohledu vstupní branou do Evropy. Přes Turecko sem směřují lidé ze středo – východní a severní Afriky. Dokonce se pokouší o nelegální přechod hranic přeplutím po moři. Hledají v Evropě lepší život. Ale i tady musí čelit obtížím, překročením hranic to zdaleka není vyřešené. Takže se CPT rozhodla začít působit v Řecku, jako vzorku středomořské oblasti, a ve spolupráci s místními partnery se snažíme rozšířit povědomí o tomto problému. Zdokumentovat co se děje, jak z hlediska imigrantů, tak místních. Je to totiž problémcelé Evropy. Tedy není to „problém“, je to něco, co by se mělo promýšlet, co by se mělo podporovat. Protože tu jsou skupiny, které by nejraději vytlačily všechny žadatele o azyl pryč z Evropy.

Z: Jaké skupiny? 

R: Jak jistě víš, je teď v Evropě na vzestupu pravé křídlo a neonacistická uskupení. V Řecku například aktuálně působí skupina zvaná Golden Dawn, která je proti udělování azylu, nechce žádné imigranty v Řecku ani v Evropě. Dokonce je i napadají. Je tam mnoho uprchlíků, kteří zažili rasově motivovaný fyzický útok.

Z: Dosáhli jste nějakého pokroku? 

Raymara Hassanih

Raymar Hassanih

R: Ano, a to v několika směrech. Když se například podíváš na politiku na evropské úrovni, tak samozřejmě, že organizace našeho typu nemůže skutečně ovlivňovat rozhodnutí, ale máme hlas a můžeme mluvit a říkat, co se děje a popisovat stav věcí. Když se podíváš na místní úroveň, vidíš, že se mnohé změnilo k lepšímu po dobu naší přítomnosti. Například jsme byli na místech, kam policie přijela pro utečence, aby je převezla do přijímacího střediska. Slyšeli jsme, že je to pro mnoho uprchlíků drsné, viděli jsme to na vlastní oči. Poté, co jsme prokázali, že jsme z mezinárodní organizace, se začaly věci obracet k lepšímu. To byl pokrok na místní úrovni. Samozřejmě, že na té mezinárodní nás čeká ještě hodně práce.

Z: Nabízíte nějaké služby, které pomáhají lidem stát se součástí společnosti?

R: Nenabízíme fianční ani právní pomoc. Naší prací je zachytit, co se děje, v čem je problém, předat zprávu odpovědným úřadům, být na tom místě a na tom místě způsobit změnu. Protože i pouhá přítomnost odrazuje extremisty od útoku. A i policie se díky naší přítomnosti chová k uprchlíkům lépe.

B: Myslíš si, že je možné, aby se imigrant sžil s většinovou společností?

R: Nikde neexistují lidé, kteří by něco dělali 100% správně anebo špatně. S žadateli o azyl a imigranty je to stejné. Můžeš vidět mnoho lidí, kteří se zapojili do evropské společnosti a stali se jejími platnými členy. Jsou mezi nimi vědci, doktoři, inženýři. Prostě jen touží po normální práci.

B: Jsou podle tebe integrační služby dostatečné? 

R: Záleží na typu služby, kterou vláda poskytuje, a záleží i na samotných žadatelích. V Řecku je mnoho dobře integrovaných imigrantů, aniž by pro ně řecká vláda cokoliv dělala. Někteří zde žijí už 12 let a stále nemají vyhlídky na trvalý pobyt. Mají jen jakýsi průkaz, který si každých 6 měsíců musí obnovit a záleží jen na náladě úředníka, jestli jim platnost prodlouží či nikoliv. V některých jiných zemích jsou integrační služby na lepší úrovni, třeba ve Skandinávii, kde, přestože je imigrantů mnoho, se je daří smysluplně zapojovat do společnosti. Díky nim je společnost různorodější v dobrém slova smyslu. I Skandinávii je však třeba nadále sledovat, podrobně a do hloubky.

… zjistíme, že je okolo nás spousta bolesti. Pokud chceme něčeho dosáhnout, je zapotřebí síly. 

Z: Co tě dovedlo až sem? 

R: Asi dva roky jsem pracoval jako místní novinář v irácké části Kurdistánu. Ale potom… Řekněme, že jsi novinář a chceš se dostat věci na  kloub a  vidět do  ní hlouběji, postoupit na vyšší úroveň. Začal jsem zlehka pronikat do práce lidskoprávních organizací a stal se ze mě aktivista za lidská práva. Proto, že žijeme ve společnosti a když se na chvilku zamyslíme, zjistíme, že je okolo nás spousta bolesti. Pokud chceme něčeho dosáhnout, je zapotřebí síly. Je třeba být členem skupiny, organizace, nebo něčeho podobného. Jistě, že lecčeho lze dosáhnout i individuálně, ale spolupráce s organizací je mnohem efektivnější. Proto jsem se rozhodl angažovat na vyšší úrovni.

 

Komentáře

Co na to říkáte?