Klinika jako praktická učebnice politického myšlení a jednání

Všechna možná média před Vánoci zaplavily informace o novém autonomním sociálním centru Klinika, které vzniklo osquatováním bývalé budovy polikliniky na Žižkově. Prostor už je nyní znovu vyklizený, nicméně dění, které obsazení budovy spustilo, bylo nečekaně rušné a mnohovrstevnaté a vyvíjí se dál. Popsat všechno, co se kolem  kliniky za ten měsíc stalo, v jednom článku nelze. Kdo se chce dozvědět víc, nejlépe udělá, když si projde pár článků na internetu a podívá se na stránky iniciativy (www.klinika.451.cz). Já zkusím přiblížit atmosféru celého projektu, která mě strhla, a zamyslet se nad několika základními otázkami, které se spolu s Klinikou otevřely.

Galerie, bar, dílna a ložnice

Když jsem přišel na pondělní první veřejné plénum, sedělo se v jedné místnosti, kde bylo už sice po celovíkendovém uklízení celkem čisto, ale tma a zima. Řešilo se, co dál, od shánění kontaktů na politiky a média přes přípravu na vyklizení objektu policií až po praktické zařízení prostorů a uspořádání kulturního programu pro sousedy. Témata zůstala na večerních plénech v podstatě podobná celých deset dní, co byla budova obsazená. Prostor se ale proměňoval až neuvěřitelnou rychlostí a Klinika, jak se budově začalo přezdívat, se za těch deset dní opravdu stala autonomním sociálním a kulturním centrem, které zde parta lidí naplánovala. (Projekt centra si můžete přečíst na webu Kliniky.)

Vše se vyznačovalo podivuhodnou atmosférou, která se nakažlivě šířila na lidi, kteří se do dění aktivně zapojovali nebo se jenom přišli podívat. Sám jsem se nechal nakazit a od první pondělní návštěvy jsem byl na Klinice v každé volné chvíli, účastnil jsem se organizačních schůzek, snažil jsem se pomáhat a když to šlo, také na místě přespávat, aby si mohli jiní odpočinout na chvíli doma.

Nejpozději od  středy, kdy se na  Klinice uspořádalo první sousedské odpoledne s živou hudbou, se tu každý večer něco dělo. Výstavy,přednášky, promítání filmu, básnické večery nebo ježdění na skejtu… To všechno z iniciativy lidí, kteří se na místo přišli podívat a chtěli tu k něčemu přispět. Podobně se proměňoval celý prostor a tak se k jedné obývané místnosti postupně přidala galerie, bar, přednášková místnost, dílna s nářadím i ložnice. Nábytek a vybavení přinesli lidé sami, ať už návštěvníci kulturních programů, sympatizanti z facebooku nebo žižkovští sousedi.

Tvořit společně

Klinika nebyla a není jen kulturním projektem, který by lákal lidi na pěkné výstavy a koncerty, jak to někdy v médiích vypadalo. Je to také projekt politický. Politika původně znamená spravování obce a lidé z Kliniky se pokusili ukázat, že obec se dá spravovat také jinak, než jsme v dnešní společnosti zvyklí. Obsazená budova na Žižkově se měla stát jakousi laboratoří pro alternativní pokusy o politickou praxi.

Asi nejpřitažlivějším rysem projektu byla podle mě možnost účastnit se společné práce. Zapojit se mohl každý, bez ohledu na své schopnosti, vzdělání nebo kvalifikaci. Cílem přitom nebylo prací vydělat peníze, ale vytvořit společný prostor, kde by lidem bylo dobře. Autoři projektu autonomního centra to nazvali docela trefně pokusem o vymanění se z logiky trhu.

Často se mluví o tom, že soutěžit s druhými a snažit se mít co nejvíc je pro člověka nejpřirozenější a proto je kapitalistická organizace ekonomiky tou nejlepší. Nevím, co je pro člověka přirozené a co ne. Připadá mi ale, že práce s druhými a pro druhé, která není orientovaná na osobní zisk, ale na společné hodnoty, dělá člověku větší radost.

Přemýšlet a jednat politicky

Možná znáte ten pocit, když – třeba náhodou – překročíte nějakou hranici a díky tomu uvidíte spoustu věcí, které jste dosud vnímali jako samozřejmé, trochu v  jiném světle. Nějak takhle to bylo s Klinikou. Skupina lidí s celkem jasným cílem obsadila a oživila na pár dní jeden dům a překročila přitom snad hranici zákona a rozhodně hranici toho, co vnímají mnozí lidé jako běžné a normální. Najednou se spustily zajímavé reakce na všech frontách.Člověk mohl v přímém přenosu sledovat, jak reagují sousedé, jak média (která o projektu informovala překvapivě přejně), jak politici té či oné strany, jak úředníci, policie i kamarádi a příbuzní, kteří se o podobné věci běžně nezajímají.

Znamenalo to také spoustu různých diskusí a nutnosti před různými lidmi tento způsob jednání obhájit. To nebylo vždy jednoduché a někdy se to nepodařilo vůbec. Protože i kdyby byl mediální obraz iniciativy Klinika sebelepší, lézt do cizího baráku je z pochopitelných důvodů něco kontroverzního. Ale právě tahle kontroverze otevírá důležité otázky. Má chránit policie majitele i ve chvíli, kdy se o svůj majetek nestará? Není využití chátrajícího domu něco jiného než vlézt někomu bez dovolení do ložnice? Není něco divného na společnosti, kde chátrají domy, zatímco někteří nemají kde bydlet? Neměla by policie chránit místo bohatých a mocných spíše ty, kteří jsou slabí a zranitelní?

Ale nové otázky se otvíraly i pro ty z nás, kteří se v iniciativě angažovali. Co si počít s  tím, že média nás staví do  opozice proti narkomanům a lidem bez domova, kteří občasně přespávali v prázdném domě před jeho obsazením? Vždyť přece chceme bojovat za společnost, kde nebudou vylučováni a stigmatizováni lidi na okraji. Chceme přijmout podporu každého? I za cenu toho, že může mít na spoustu věcí diametrálně odlišné názory než my?

Otázek je dost a to je dobře. Staví nás před politická rozhodnutí, která za nás nikdo neudělá a učí nás, že uspořádání společnosti není nic, co by bylo pevně dáno podle nějakého kosmického řádu, ale vytváříme ho my lidé. Klinika byla a pořád je – protože o objekt i o myšlenky s ním spojené se pořád bojuje – živou a praktickou učebnicí politického myšlení a jednání pro každého, kdo chce něco zažít, něco se naučit a něco změnit.

Komentáře

Co na to říkáte?