Černoušci jsou báječní

rozhovor se Zdeňkem Pileckým , majitelem tanečního studia Zig zag, které bylo patronem v příběhu adopce na dálku

Jak začal příběh Nabbunga Lasta?
Před lety jsme se jako taneční studio rozhodli, že si adoptujeme nějakého černouška. Zašli jsme do charity, kde jsme viděli spoustu šanonů, plných příběhů z celé Afriky, tak to nebylo až tak jednoduché si vybrat. Zjistili jsme, že všichni mají zájem spíš o malé děti, tak tamzbývali ti náctiletí, o něž už nebyl takový zájem. Vybrali jsme si chlapce, kterému bylo už asi třináct. Už na začátku nám říkali, ať nemáme přehnané ambice, že většinou píší, že chtějí být doktory, právníky, ale úspěch je, pokud dochodí základku. No a ten náš chlapec nejen že dochodil základku, ale dostal se na střední školu do hlavního města, udělal bakaláře a najednou byl na síti na facebooku a my s ním mohli komunikovat napřímo. Díky internetu jsme mohli lépe vidět, s čím se potýká, a je pravda, že vzdělání je jedna věc, ale sehnat zaměstnání druhá. Státní správa je v Africe uzavřená komunita – ač na to má vzdělání, nedařilo se mu do ní proniknout. Rozhodl se tedy začít podnikat sám. Dokonce si sám na internetu našel další možnosti vzdělání, které bylo zdarma a peníze byly potřeba až na získání certifikátu. S tím jsme mu pomohli, také jsme  mu věnovali nějaké notebooky, které využívá při práci s dětmi.

Kolik jste vlastně přispívali?
Ta částka byla 7 000 ročně. Také jsme mu poslali balík oblečení, aby byl nóbl na závěrečnou slavnost vyřazení ze střední školy. No, a tehdy jsme narazili na problém, že nemá žádnou vlastní adresu a věci jsme pak poslali přes jiného člověka z Ugandy, kterého jsme náhodu poznali v Praze. Teď se oženil, tak jsme mu také něco přispěli, protože napsal, že potřebuje koupit krávu a další věci, aby si svou ženu mohl vzít. Uspořádali jsme tančírnu
a něco přidali.

Jak vidíte tu jeho situaci teď?
Vidím opravdu schopného kluka, tak trochu bez zázemí. Tedy myslím, že sice mohl vystudovat, ale najednou ta příležitost se někde ukázat není. Což on chápe a chce podnikat věci sám, ale i proto by potřeboval nějakou podporu. Najít nějakého společníka, partnera, který by mu v začátcích pomohl. Na to už bohužel jako studio nestačíme, ale to bych mu moc přál.

Jak se vlastně taneční studio dostane do projektu adopce na dálku, souvisí to s tancem?
Trochu asi ano. My Evropané máme všichni pocit, že černoušci jsou báječní tanečníci, ono to tak samozřejmě není, ale zabývám se afroamerickým tancem – děláme step, Lindy Hop, Balbou a jazz dance. Ty kořeny tam někde jsou a asi proto vznikl ten nápad, kromě radosti z pohybu potěšit i konkrétního člověka. On byl první a celé je to hodně intenzivní, ale hned jak z programu vypadl, jsme si vybrali dvě další děti. Vidím to i nyní v souvislosti s uprchlickou vlnou, je důležité lidem pomáhat dřív, než budou muset prchnout.

Komentáře

Co na to říkáte?