Bigbeat na Sjezdu

Kdo byl letos na bohoslužbě na Sjezdu mládeže v Litoměřicích, byl asi upřímně překvapen, když místo varhanní předehry uslyšel elektrickou kytaru, bubny a baskytaru. Když místo unylých tónů z minulých staletí uslyšel živé a rytmické zpracování EZkových písní. Já osobně jsem byl nadšený a rád jsem zpíval to, co bych normálně při bohoslužbě nezvládl. Písně mě bavily a skloubení starého textu s novým zpracováním bylo určitě oživením, které ty písně potřebovaly. Mládež v sále radostně zpívala, bohoslužba nebyla nudným čekáním na konec a člověk se pak i lépe soustředil na kázání a modlitbu, poté co mohl Bohu zpívat s lehkým srdcem. Skupina kolem Bigbeatového kurzu určitě odvedla skvělou práci vzhledem k tomu, že na nacvičení a originální zpracování těchto písní měli jen dvě odpoledne. Klobouk dolů.

Ale ani dojmy ze Sjezdu nestihly vyblednout a už se objevily hlasy, které kritizovaly toto zpracování. Prý to bylo z muzikantského hlediska špatné zpracování, že bylo nevhodné takhle hrát staletí staré kusy. Nevím, nevyznám se moc v hudbě. Ale můžu určitě říct, že písně měly najednou šmrnc. Konzervativní evangelíky by to asi pohoršilo. Písně našich předků jsou jen pro varhany. Kytara a bubny jsou pro ně nedůstojné. A když už má Písmo v naší církvi svou váhu, tak si je dobré připomenout Žalm 150 Chvalte  o zvukem polnice, chvalte ho harfou a citarou, chvalte ho bubnem a tancem, chvalte ho strunami a fltnou, chvalte ho zvučnými cymbály, chvalte ho cymbály dunivými!

Ale zkusme se zamyslet nad tím, co se tam vlastně stalo. od počátku křesťanství lidé zpracovávali křesťanskou zvěst i do písňové formy. Nejen do obrazů, textů, ale i do hudby. Kdo měl a má jakékoliv nadání a víru, tak se snaží uctít Boha, jak jen umí. V našem Evangelickém zpěvníku máme výběr písní, podobně jako se v první církvi prosazovala různá evangelia a epištoly, tak se v evangelických církvích zpívaly různé písně a ty, co se líbily, byly poté zapsány do zpěvníku a staly se „oficiálními písněmi“, které se mají zpívat při bohoslužbách. Tento proces se děje neustále, každá generace má své oblíbené melodie, témata a zpracování. Proto není divu, když dochází ke konfliktům. Lidé, kteří jsou zvyklí na to, že se tahle píseň zpívala celý jejich život, rezonovala v nich v jejich mládí, dávala smysl při jejich dospívání, jsou najednou (v lepším případě) překvapení, když nastupující generace tyto písně už takto nevnímá. Píše svoje texty, používá jiné melodie a řeší jiná témata.

V ČCE jsou písně citlivé téma. Mají svou velkou liturgickou váhu a důstojnost. Zpívají se po celé generace a jejich forma je velmi důležitá. Proto jakákoliv změna či obměna je vnímána tak, jako kdybychom sahali na rodinné stříbro. Někdy mám pocit, že se k těmto písním chováme jako k hrnečkům v domácí vitríně. Vypadají hezky, ukazujeme je příbuzným, ale nikdy do nich kávu nebo čaj nenalijeme, protože by ztratily na své domácí „posvátnosti“. Když ale najednou přijde někdo, kdo do nich něco nalije, tak jsme pohoršeni, že je někdo ušpiní, že je může rozbít, a co potom? Myslím, že se nesmíme bát vyjmout některé písně z EZ a dát jim novou formu, zvlášť na Sjezdu mládeže, kde se od nás očekává, že budeme originální, neotřelí, že budeme inovovat a nejen chodit po večerech do hospody. Že Sjezd bude místo, kde se rozhoduje o budoucnosti naší církve, kde my, dorůstající generace, máme začít spoluurčovat, kam církev dál povede.

Naše církev je pevně založena v historii a v kultuře, ale má budoucnost a evangelium?

Komentáře

Co na to říkáte?