Básník Božské lásky – Rúmí

Tajemství života největšího islámského mystického básníka všech dob Džaláleddína Balchí Rúmího (1207 – 1273) dobře ilustruje příběh, který se traduje: Jednoho rána seděl u řeky ve svém rodné městě v Konyi a meditoval nad výkladem Koránu. Tu se z čista jasna objevil otrhaný derviš a zeptal se ho: „Co to čteš?“ Rúmí se podíval na otrhance a povýšeně odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ Derviš mu vytrhl knihu z ruky a ponořil ji do vody, a když ji vytáhl, nebyla ani jedna stránka mokrá. Udivený Rúmí se zeptal: „Jaks to udělal?“ a derviš odpověděl: „Tomu bys ty nerozuměl.“ Tak se údajně Rúmí poprvé setkal se svým učitelem a životní láskou Šamseddínem z Tabrízu, potulným dervišem a mistrem súfimu – islámské mystiky

Setkání s tímto mužem mu převrátilo život naruby. Z významného a bohatého učence se stal extatický básník a mystik, jehož literární dílo i duchovní odkaz nemá v dějinách islámu obdoby. Sám Rúmí tuto změnu komentoval verši „Byl vědec / stal se básníkem. / Byl asketa / a stal se pijákem Světla.“ Šams zasvětil Rúmího do mystiky, ale největším zasvěcením byl jejich vztah. Ten ovšem trval jen několik let a jednoho dne Šamseddín zmizel beze stopy (podle některých badatelů byl zavražděn Rúmího synem Aláeddínem, čemuž by napovídal fakt, že se Rúmí odmítl zúčastnit jeho pohřbu). Zmizení milovaného mistra Rúmím otřáslo a jeho zármutek se proměnil v extatický žal, jehož plodem byly překrásné gazely psané pro svého „miláčka“. Ten Rúmímu splynul se samotným Nejvyšším. Tato identifikace milované osoby s Bohem není v súfismu výjimečná, teoreticky ji promyslel největší filosof islámské mystiky Ibn al-Arabí. Ten ve svém díle nazíral celou skutečnost coby teofanii – Boží sebeodhalení, přesně v duchu hadísu qudsí (výroku tradice, jenž je připisován samotnému Bohu a nikoli pouze Prorokovi), který milují všichni súfiové: „Byl jsem skrytým pokladem a toužil jsem být poznán. Proto jsem stvořil svět, abych mohl být poznán.“ Milovaná osoba se tak může stát zrcadlem, v němž mystik kontempluje tvář Jediného a zakouší jednotu bytí.

báseň rúmíRúmí oproti Ibn al-Arabímu své poznání nevtělil do filosoficky laděných traktátů, ale do uhrančivých básní (užívání poezie coby prostředku duchovního předávání je ovšem v súfimu časté). Jeho největším dílem je rozsáhlý soubor Masanví, který bývá nazýván „Koránem perských básníků“. Masnaví se skládá z řady bajek, alegorií a veršovaných příběhů. Nechybí v nich humorné anekdoty nebo erotické a milostné historky. To vše zjevuje ústřední nauku islámské mystiky – doktrínu o jednotě veškerého bytí. Islámští mystikové interpretují základní vyznání Koránu „Není Boha kromě Boha“ svérázně: „Není nic kromě Boha“ – nejzazší povahou skutečnosti je božství samo. Mystik musí překročit dva světy, strhnout závoje Pravdy a uvědomit si nedělitelnost Skutečnosti. Jejich nauka bývá ze strany islámské ortodoxie obviňována z panteismu, ale tento pojem vyjadřující myšlenku, že Bůh a svět jsou jedním, není přesným výrazem pro toto subtilní učení, které v lecčems připomíná myšlení některých křesťanských mystiků, jako byl např. Mistr Eckhart.

Vraťme se k Rúmímu. Poezie nebyla jedinou cestou, jíž tento mystik vyjadřoval své sepětí s Bohem. Rúmí založil v Konyi řád tančících dervišů Mawlavijá, jehož název odkazuje k Rúmímu titulu Mawla (náš pán). Středem duchovního života řádu byl obřad samá’(„poslech“), při němž Rúmího žáci extaticky vířili a svým tancem napodobovali pohyb planet. Vedle poezie, tance a studia náboženských textů se tančící derviši věnovali svým životům (většina z nich pocházela z řad drobných obchodníků a řemeslníků), eticky pak zdůrazňovali soucit a pokoru. Rúmí se vyznačoval obrovskou náboženskou tolerancí, která nezahrnovala jen Židy a křesťany, ale dokonce i pohany a úplné bezvěrce. Slovy jiného súfikého mistra Džanáda: Když je Alláh nevyloučil z bytí, kdo jsem já, abych tak činil. O Rúmího postavení mezi místními křesťany a Židy vypráví historka týkající se jeho pohřbu: po jeho smrti se rozhořel mezi muslimy, křesťany a Židy spor, kdo jej pohřbí, protože všechny tři tradice si mistra nárokovaly. Židé tvrdili, že byl tajný stoupenec judaismu a křesťané, že Krista a muslimové pochopitelně tvrdili, že byl zbožným muslimem. Rúmího génius jednotlivé denominace překračoval. Ostatně v jedné básni provokativně napsal: „Co mám dělat muslimové, /když teď neznám sebe sám, / nejsem křesťan, ani Žid, nepatřím už ani k vám.“ Tomu, který „překročil dva světy“, se zdály náboženské kategorie omezující.

Komentáře

Co na to říkáte?