Žijeme nadarmo, nepůjdeme-li mezi lidi ven

Když jsem v roce 2007 začala pracovat jako farářka, myslela jsem si, že jestli vykonám alespoň jednu svatbu ročně, tak to bude skvělé. Nějak jsem byla dopředu smířená s tím, že budu muset udělat několikanásobně víc pohřbů než svateb, stejně jako ostatní faráři. 

„Kostel přišel mezi lidi“
– nejednou si pochvalují lidé na svatbě. Církev, která se neodděluje,  nepovyšuje, nestaví překážky a mluví srozumitelně. 

Překvapivě je to jinak. Už několik let dělám minimálně 25 svateb ročně. A nejen já, i další faráři a farářky naší církve – zažíváme renesanci církevních svateb. A počet přání, mít církevní svatbu, pořád narůstá. Je zajímavé, jak rychle se mezi lidmi rozkřiklo, že je to dobrá možnost, jak uzavřít manželství, a že je to možnost otevřená i pro ty, kdo nejsou členy žádné církve.

V první řadě je to díky českému zákonu, který umožňuje právoplatně uzavřít manželství buď před státním úřadem, nebo úřadem církve. Také vnitřní předpisy ČCE umožňují vycházet takovým žádostem o oddání vstříc. Ale toto by samo o sobě ještě nestačilo, kdyby se nerozkřiklo, že svatba s farářem může dodat celé této události větší váhu a krásu. S farářem, který přichází, mluví a žehná  ve jménu Boha, který je především láska. S  farářem, který vyjde ven mezi lidi. Někdy si říkám, že tak podobně to asi zažíval i Ježíš. Pobýval mezi nejrůznějšími lidmi, poslouchal, co si povídají, a všímal si, čím žijí, jakou mají práci, čím se baví, na čem ujíždějí, co je trápí, co jim chybí, co tvoří náplň jejich života. Tak se s ním mohli setkat, mluvit s ním, naslouchat mu. Tak Boží království přišlo v Ježíši Kristu mezi nás. „Kostel přišel mezi lidi“ – nejednou si pochvalují lidé na svatbě. Církev, která se neodděluje, nepovyšuje, nestaví překážky a mluví srozumitelně.

Ovšem, církevní svatba v těchto případech často neznamená mít svatbu v kostele. Často to je svatba pod širým nebem, často v areálu nějakého hotelu, kde se pak koná i svatební hostina. Od faráře i svatebčanů to vyžaduje určitý smysl pro dobrodružství. Někdy hrozně pálí slunce, jindy musí kvůli dešti přijít na řadu náhradní prostor pod střechou. Někdy při tom i já vzdechnu po prostoru kostela – kde si všichni mohou sednout, kde slunce nepálí, a nad hlavou není sádrokartonový strop, ale prostorná klenba. V neděli přijde do kostela tak 20 našinců, na svatbě je třeba 100 lidí, kteří o kostel moc nezavadí.

Pokaždé se na chvíli zasním: kéž by Pán Bůh dal… a… setba se ujala… a lidé našli v Bohu pomoc pro svůj život, měli se navzájem víc rádi, neničili tak bezmyšlenkovitě životní prostředí… kéž by Bible promluvila svou vypilovanou a generacemi prověřenou životní moudrostí. S touto nadějí daruji každému páru jako svatební dar od našeho sboru ne Bibli, jak bývalo při svatbě v kostele zvykem, ale Krále na oslu od Nico ter Lindena, převyprávěné příběhy z evangelií. Takovou dětskou bibli pro dospělé. Nedávno na jedné svatbě hned po této knížce sáhla osmiletá holčička nevěsty, že si po svatební hostině, až jí bude dlouhá chvíle, bude číst nebo prohlížet obrázky.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.