Záchrana miminka jako čin roku

diakonie10. prosince 2014 byly na slavnostním večeru v Pražské křižovatce předány ceny Roma Spirit 2014 Česká republika. V kategorii Čin roku převzala ocenění z rukou Anny Šabatové pracovnice Diakonie Vsetín Pavlína Hůževková. Tato křehká černovláska totiž zachránila život miminka, které přestalo dýchat právě během její pracovní návštěvy romské rodiny. Svým klidným přístupem, konkrétními kroky první pomoci a okamžitým kontaktováním záchranné služby předešla velké rodinné tragédii.

 Čin roku – tak zní název ocenění, které jsi v Pražské křižovatce dostala. Kdo byli další nominovaní v této kategorii a za jaký čin?

V 6. kategorii Čin roku – za čin, který přispěl k záchraně života nebo zlepšil kvalitu života jedince, byli kromě mě ještě nominováni Roman Horvát, Pavlína Szasziová, Anit Horvátová, Petr Jano – za  včasnou pomoc ženě po kolapsu a občanské sdružení Smysl života – za nezištné poskytování jídla a oděvů lidem bez rozdílu etnicity

Už jsi někdy předtím zachraňovala něčí život nebo to bylo poprvé? Držíš se nějakého postupu – bodů, které ti pomáhají reagovat správně? Nezmatkovat?

Takto těžké chvíle při poskytnutí první pomoci jsem zažila poprvé. Šlo přeci jen o malé dítě, takže celá situace byla i kvůli tomu dost vypjatá. Jinak první pomoc jsem poskytovala již několikrát. Například cyklistovi, který ležel celý od krve a bezvládný na cestě pod kopcem, kde nezvládl sjezd. Vícekrát se mi stalo, že jsem na ulici narazila na ležícího člověka, který nereagoval, a měla jsem obavy, jestli mu něco není – takže jsem se mu snažila pomoci. Většinou šlo o přemíru alkoholu, ale člověk nikdy neví.

Mám několik kurzů první pomoci. Nicméně z mých předchozích zkušeností mi přijde, že nejdůležitější je nebýt lhostejný a nemít ostych něco udělat. I když například člověk, který potřebuje pomoc, působí, že se několik dní nemyl a jde z něj cítit alkohol, beru to tak, že je to pořád člověk jako já a ráda mu pomohu. Jinak nějaký speciální postup nemám, ale většinou obhlédnu situaci a volám sanitku. Také řeknu adresně lidem okolo, co mají dělat, pokud to situace vyžaduje. Poté se nechám navigovat operátorkami na dispečinku, které jsou na první pomoc  proškolené a dokáží v těchto chvílích poradit

A k „nezmatkování“, nevím, kde se to ve mně bere, ale dokážu nějakým způsobem v hodně vypjatých chvílích „vypnout emoce“ a provést praktické kroky, které jsou potřeba (i když s třesoucími se koleny). Když je po všem, tak
už se hroutím i já :).

Ještě zpět k slavnosti – celá akce je zaštítěna Nadací Michaela Kocába a obecně prospěšnou společností
Otevřená společnost. Jaké jsou jejich snahy? Jaký je cíl jejich společného úsilí? 

Cílem projektu Roma Spirit je podpořit aktivní snahy všech, kteří se podílejí na zlepšení situace Romů v České republice. Projekt dává prostor pro prezentaci reálných přínosů. K široké veřejnosti se tak dostávají pozitivní informace, díky nimž se pak dá snáze pracovat s předsudky, jež jsou vůči Romům v české společnosti rozšířené.

Co tě vedlo k rozhodnutí pracovat v romské komunitě? 

diakonie2S Romy jsem začala pracovat proto, že jsem si již dlouhou dobu uvědomovala, že jsou to lidé, vedle kterých žiji, potkávám je, ale vlastně o nich skoro vůbec nic nevím. Vnímala jsem je jako částečně uzavřenou komunitu a měla jsem o nich spoustu představ a domněnek. Byla jsem okouzlena jejich kulturou, myslela jsem si, že snad všichni starší Romové měli v minulosti maringotky a kočovali od města k městu, že všichni hrají na hudební nástroje a zpívají. Dnes se této své představě můžu pousmát, ale stereotypy si prostě někdy vytvářím i já. Chtěla jsem zjistit, jak je to „doopravdy“. Přiblížit se jim, poznat romskou komunitu blíž a případně nabídnout svou pomoc. Dalším impulzem pro práci s Romy bylo i to, že se mi nelíbily odsudky většinové společnosti vyplývající ze zažitých negativních předsudků. Vadilo mi a vadí, že lidé někoho hodnotí jen na základě barvy pleti, článků v médiích a vlastních strachů. Přála bych si, aby tomu tak nebylo, a aby člověk nebyl dopředu odsouzen většinovou společností jen za to, že má některé věci jinak a jinou představu o životě než většina. Myslím si, že právě na odlišnostech se můžeme rozvíjet a růst.

Čeho bys chtěla dosáhnout ve své práci pro Romy v budoucnu? 

Svou prací bych chtěla přispět k lepšímu postavení Romů v naší společnosti, respektive pomoci, aby se stali její plnohodnotnou součástí. Ať už jen tím, že budu pomáhat svou prací místní romské „menšině“, či přinášet „většině“ trochu jiný obrázek ze života Romů. Mým cílem je, aby si všichni bez rozdílu uvědomovali, že všichni jsme v první řadě lidé, ve svých radostech i strastech podobní. A že je třeba stavět se k občanskému životu zodpovědně a bez předsudků na tu, či onu stranu. Představ a snů do budoucna by bylo přehršel. Jako jeden z reálně dosažitelných cílů vnímám to, že bych mohla pomoci dětem a jejich rodičům v oblasti týkající se vzdělání. A to tak, aby děti zbytečně nekončily ve speciálních školách a mohly dosáhnout kvalitnějšího vzdělání, které by jim snad mohlo otevřít dveře ven z vyloučené lokality.

Komentáře

Co na to říkáte?