Setkání člověka změní: Německé církve a pomoc prchajícím lidem

 

Když během května tohoto roku utonulo ve Středozemním moři v několika dnech více než tisíc migrantů, byl jsem zrovna studijně v německém Lipsku. Ve volném čase jsem se pohyboval mezi levicovými aktivisty a křesťanskými studenty. V obou prostředích byly velmi silně cítit dvě emoce: smutek a vztek. Smutek, protože velké množství lidí přišlo o život. Vztek, protože to nebyla náhoda a šlo tomu předejít. Evropská unie, která se hrdě hlásí k odkazu lidských práv a hodnotě každého člověka, nechala stovky lidí zbytečně zemřít na svých hranicích. Přestože italská vláda opakovaně vyzývala k finanční podpoře záchranných akcí na moři, ministři unijních států včetně těch německých to odmítli a radši dali přednost neméně nákladnému opevňování hranic Evropy.

Emoce je třeba vyjádřit. Už kvůli vlastnímu psychickému zdraví. Po celém Německu se rozběhla řada pietních akcí. Lidé dělali průvody městem s černými pytli, v nichž končí těla obětí, nebo prostě přivazovali na různá místa bílé pásky jako vzpomínku na mrtvé. Ke slovu se dostal i vztek. Šéf FRONTEXu (pohraničních unijních jednotek) byl co cestě na diskusi svými odpůrci zaházen marmeládou.

Emotivní reakce na lidskou tragédii a bezohlednou politiku špiček EU se ovšem nezrodily ze vzduchoprázdna. Němečtí levicoví i křesťanští aktivisté se ve prospěch uprchlíků angažují už dlouhodobě a na stranu uprchlíků se staví i nejvyšší představitelé katolické a evangelické církve. Přístup německých církví může být v mnohém inspirativní i pro nás, zvlášť když se v posledních týdnech a měsících začalo diskutovat o možné formě církevní pomoci uprchlíkům i v českých mainstreamových médiích.

Německé církve toho dělají dost, největší pozornost si ale vysloužil tzv. církevní azyl. Církevní azyl neznamená, že by církev byla nějakým prostorem, který je výjimkou ze státních zákonů. Tak to fungovalo ve středověku. Dnes už ale ne a myslím si, že je to tak dobře. Jde spíše o to, že se někteří křesťané rozhodli pomáhat lidem, kteří se potřebovali z různých důvodů ukrýt. Začalo to už v Americe, když některá společenství ukrývala zotročené černochy prchající z Jihu na Sever za větší svobodou. V 80. letech jedno berlínské církevní společenství ukrylo palestinskou rodinu, protože ti křesťané a křesťanky se nechtěli smířit s tím, že by tato rodina měla být odsunutá zpátky do Libanonu, kde právě zuřila občanská válka, což by pro ně mohlo znamenat smrt.

V posledních letech uprchlické krize sbory a farnosti tuto praxi znovu oprášily a to, co začínalo jako projev pomoci a občanské neposlušnosti několika odvážných nadšenců, si již mezitím získalo podporu církevního vedení.

Sbory a farnosti schovávají lidi, kteří mají být odsunuti z Německa zpět do své vlasti nebo do některé ze zemí EU jako je Maďarsko nebo Itálie, kde je čeká bída a nelidské zacházení. Schovají lidi v kostele nebo sborových prostorech a snaží se jim znovu vyjednat azyl nebo jim alespoň dopřát chvilku klidu před další cestou. Spoléhají přitom na to, že německá policie se neodváží vtrhnout do církevní budovy. Tento předpoklad sice ne vždy, ale většinou vychází.

Pravicoví němečtí politici sice církevní azyl kritizují jako nelegální praktiku, ale církve si v  tomto ohledu stojí za  svým. „Nechceme stát ve státě, nechceme narušovat právní stát, chceme ale pamatovat na to, že existují hranič-
ní případy, ve kterých je užitečné podívat se prostřednictvím církevního azylu na konkrétní situaci těch lidí znovu a naše zkušenost nám dává za pravdu,“ řekl k tomu kardinál Marx. Na jeho straně stojí skutečnost, že po novém
přezkoumání úřady v devadesáti procentech případů uznají, že dotyčný má na azyl právo. Úřady se chovají jinak, když před nimi stojí osamělý člověk bez dokladů, který často neumí řeč, a když před nimi stojí člověk hájený právníky a místní křesťanskou komunitou.

Osobně jsem se setkal s církevním azylem v jednom frankfurtském evangelickém sboru. Farář Volz spolu s představiteli staršovstva se rozhodl pomoci mladé čtyřčlenné rodině Goháriových. Pan Gohári musel uprchnout
z rodného Afghánistánu, protože patří k etnické menšině Hazárů, které Taliban těžce pronásleduje.

Rozhovor s farářem Volzem ukázal, že ani v  německých církvích situace není ideální a i zde vládne spousta strachu a předsudků. Církevní azyl nakonec ale není prospěšný pouze pro lidi na útěku, ale i pro místní křesťanskou komunitu. „Ve chvíli, kdy potkáte žadatele o azyl tváří v tvář, se něco změní. Můžete politicky sympatizovat s pravicovými stranami, ale když vidíte konkrétní rodinu a její konkrétní potřeby, je to jiné. Samozřejmě si můžete říct:,Ano, tihle jsou jiní. Žádné jiné tu nechci, ale tihle nejsou jako ostatní.‘ A to je myslím dobrý začátek.“

Více o církevním azylu v pořadu Hergot!:

Schovej bližního svého, který je dostupný na  internetových stránkách Českého rozhlasu.

Komentáře

Co na to říkáte?