Láska pro věk křehkosti

Myslí-li se dnes o lásce, myslí se především na právo realizovat své city a touhy ve vztazích. Nejde výhradně jen o rozličné podoby partnerského života, ale třeba i o touhu mít a vychovávat děti. Stranou úvah přitom zůstává onen rozměr lásky, pro který se v tradici vžil termín „agapé“ a který z tradice bývá stále pokládán za nejhodnotnější.

Má to svou logiku. Z naplňování citů a tužeb učinila současná kultura úběžník všeho snažení. Těžko pak rozumět vztahu, který je především výkonem dobré vůle a vlastní city či touhy jsou odsunuty na vedlejší kolej. „Agapé“
se tak čas od času stane předmětem zbožných řečí či interesantních intelektuálních úvah; ale upřímně – koho to vlastně zajímá.

Daleko spíš s námi rezonuje úsilí stejnopohlavních párů o právo mít děti. Nebo řešení dilemat typu: mám manžela/manželku a k tomu milence/milenku (nejlépe dvakrát) a moc rád/a bych, abychom se všichni měli dohromady tak nějak bezproblémově rádi a okolí to tak nějak bezproblémově akceptovalo. Nejeden
současný český spisovatel či filmař si detail ním líčením takových vztahových propletenců zjednal úspěch u obecenstva.

„Agapé“ tvoří protipól. Je to ten typ lásky, která nechce být určována osobními city a touhami. Když na to přijde, je připravená uskutečňovat se osobním citům a touhám na vzdory – „bez nároku na odměnu“. Jako taková
pak ovšem v prostředí dnešní kultury působí jak z historických sentimentálních románů.

Věk křehkosti

Důvodem, proč se k „agapé“ vracet, ovšem není staromilství či moralismus. Ten důvod je ryze praktický a úzce souvisí s naší blízkou budoucností – a to i budoucností velmi osobní.

Malá statistika: v roce 1930 u nás žilo tři tisíce lidí starších devadesáti let. V roce 1997 už třicet tisíc. V roce 2050 to bude 200 tisíc, odhadují demografové. A lidé starší padesátí let budou ve stejné době podle odhadů tvořit polovinu obyvatelstva Evropy.

Jakkoliv jsme to jako společnost ještě neakceptovali, prošli jsme civilizační změnou a  vstoupili do  éry dlouhověké společnosti. Bývalý generální tajemník OSN Kof Annan to už před třinácti lety komentoval slovy jako „tichou revoluci“ se zásadními „ekonomickými, sociálními, kulturními, psychologickými a duchovními dopady“.

Jinak řečeno – po staletí byli lidé zvyklí, že stáří znamená nástup k rychlému konci života. Když žil starý člověk delší čas, bralo se to jako výjimečný dar. Dnes se jedná o standard. Doby, kdy byl věk sedmdesát, osmdesát let spíše
výjimkou, jsou dávno pryč.

S důsledky této nové situace se ovšem teprve učíme pracovat jak na systémové, tak osobní rovině. Jak se to projevuje v praxi? Na jednu stranu nárůstem starších lidí, kteří se udržují v mimořádné formě. Kombinace životních sil, zkušenosti, nadhledu a zpravidla i svobody od rodinných povinností či vlastních kariérních ambic dává lidem vysokého věku prostor k nečekaným výkonům. Je to takový „masarykovský“ model stáří: podle prvního
československého prezidenta, který ve věku, kdy se dnes odchází do  důchodu, doslova vydupal z ničeho nový samostatný stát a pakještě sedmnáct let stál v jeho čele.

Stáří je ale zároveň věkem křehkosti. Nemoci se projevují výrazněji, úrazy se hojí déle. Stačí pak banální pád, zlomenina a z člověka v plné síle se rázem stává osoba se „sníženou soběstačností“.

Navíc se zvyšujícím se věkem prudce roste pravděpodobnost onemocnění, která rychleji likvidují ducha něž tělo a není z nich návratu. Člověk s demencí může být fyzicky živ i několik let. Schopnost orientovat se v čase i prostoru se ovšem rychle ztrácí. Účinný lék na to není a nelze se ani utěšovat tím, že demence člověka uvádí do stavu jakési blažené nevědomosti. Úpadek vlastních duševních sil každý prožívá bolestně.

jsem to pořád já

Nenávratná investice

V poslední době se ukazuje, že na tyto méně příjemné stránky dlouhověké společnosti nejsme připraveni. Přitom už jim musíme čelit. Lidé z praxe potvrzují, že ještě před nějakými deseti lety byl průměrným obyvatelem domova pro seniory klient, který potřeboval občasnou výpomoc, ale jinak byl sám svým pánem. Dnes se průměr posunul ke klientům, kteří jsou na cizí pomoci závislí z velké míry nebo úplně.

Experti z oblasti sociálních služeb začínají pomalu bít na poplach, že tuto proměnu není schopen stávající systém unést: chybí náležitě proškolení pracovníci; a když ne, tak chybí peníze, ze kterých by je bylo možné zaplatit.
Vůle zdroje hledat je přitom minimální, protože staří lidé jsou z hlediska systému jaksi „nevýnosní“: negenerují ekonomické statky, pouze je „spotřebovávají“. Na otázku: „Co za to?“ není kladná odpověď. A jiné typy otá-
zek jsme si jaksi odvykli pokládat. Alternativou je, že se o starého člověka postará rodina. Ovšem máme už dost dokladů o tom, jaké mimořádné nároky taková domácí péče na rodinné příslušníky klade. A opět – je-li člověk zvyklý přemýšlet z hlediska přímých nákladů a výnosů – riskuje vyhoření.  Ovšem umíme přemýšlet jinak? Nebo jsme v tom alespoň trénováni?

Více informací na:

http://www.dustojnestarnuti.cz/

http://www.pecujdoma.cz/

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.