K transformaci nemůže dojít v obýváku

Rozhovor s Petrem Glogarem

Petr Glogar

Petr Glogar

V minulém čísle jsme se zamýšleli nad ženami a jejich pozici v církvi. Tentokrát jsme se rozhodli promluvit si s odborníkem na mužskou otázku, ThLic. P. Petrem Glogarem, OCD

Vedete terapie zaměřené na muže, čemu se v nich věnujete?

Jsem katolický duchovní, člen Řádu bosých karmelitánů. Kromě studia teologie u nás a v Itálii, jsem prošel také výcvikem v rodinné terapii psychosomatických poruch. Důvodem jít do výcviku bylo, abych měl širší záběr pro svoji pastorační práci a také měl k dispozici jiné nástroje k této práci. Rodina je dynamický systém, kde má každý člen své nezadatelné místo. Kromě rodinné psychoterapie se věnuji také tzv. mužské spiritualitě. Tato spiritualita vychází z jednoho základního principu a důvodu proč pracovat s muži. To je posílení a zpevnění
postavení muže v rodině. Jeho odpovědnost nejen za to, jak se bude utvářet ten velký svět kolem nás, ale také jak se bude uvnitř rodiny dětem dařit dospívat. A v současné době se hovoří o epoše neviditelných otců – jsou natolik zaměstnáni řešením velkých úkolů ve světě práce, politiky a společnosti, což je na jednu stranu moc dobře, protože to je jejich úkolem, ale zároveň absentují v rodině. Především dospívající děti je nevidí při práci, při řešení konfliktů, při životě samém. Hledáme tedy způsob, jak se muži a otcové mohou dobře zhostit obojího. Jednak venku a jednak uvnitř.

Epocha neviditelných otců, to myslíte, dřív nebylo?

Je potřebí se na to podívat v širším kontextu. Podílely se na tom změny ve společnosti, můžeme začít od doby průmyslové revoluce, přidáme k tomu nutnost odcházet z rodin za prací a to na dlouhá období. A když k tomu připočteme dvě světové války, tak nám z toho vznikají generace mužů, kteří vyrůstali bez vlastních otců. Většinou veškeré nároky na rodinu byly vloženy na matky. Ony často musely vše zastat, život se nedal zastavit a počkat až se otec večer nebo za měsíc či za rok vrátí domů. Pro zdravý vývoj lidského jedince jsou zapotřebí dva principy, dvě ohniska, a to jak mateřský tak otcovský. A pokud jeden z nich dlouhodobě absentuje, nebo vůbec chybí, tak to rodině
a především dospívání dětí velmi ztěžuje život. Takže vlastně hledáme způsob, jak pomoci otcům toto jejich nezadatelné místo v rodině zpevnit.

Zdá se mi, že když je současný muž aktivní, snaží se vynikat v práci a v nějakém koníčku, tak mu vlastně na rodinu nezbývá moc času. Myslíte si, že to může souviset s touto výchovou? 

Muž se projevuje tím, že podává výkon. My vlastně moc rádi ani nefilozofujeme, spíš se ptáme „jak to uděláme“? Jsou dva jazyky. Ten mateřský, který je empatický, vcítivý, vytváří domov, síť sociálních vztahů příbuzných, přátel a známých. Díky matce, se dítě do těchto vztahů rodí. A potom je mužský jazyk, jazyk výkonu, který je vyžadující
a limitující. Je to život, který se odehrává tzv. na schodech. Muži neustále soutěží a zápasí o své místo. Kdo z nich je lepší. Je  to také jazyk zodpovědnosti. 

Pro zdravý vývoj lidského jedince jsou zapotřebí dva principy, dvě ohniska, a to jak mateřský tak otcovský. 
Muž kromě jiného je odpovědný za rodinu, aby rodina byla finančně zajištěná. Muž vždycky musí odcházet ven do toho velkého světa. Mužský jazyk je otevřený ven, ten velký svět, který se dobývá. Muž vyrazí ven, na lov, jak to známe z dávné historie. Vlastně musí vyjít do nebezpečného světa, aby tam pro rodinu získal obživu. Tedy pracoval pro rodinu. Protože kdyby zůstal uvnitř, tak zahyne. Ale nebezpečí venku, když to bude nezralý jedinec, jak je tam riziko, že se v tom velkém světě ztratí. Pro zdravý vývoj jedince v rodině je potřebí obojího jazyka, jak mateřského, tak otcovského. A hledání rovnováhy je jak pro muže tak pro ženu velkým uměním.

Ženy mají dnes množství kurzů, kde se naučí pracovat se svým ženstvím, rozvíjejí jejich kreativitu a intuici. Jak jsou na tom muži? 

Kromě rodinné terapie pracuji již 15 let s poměrně velkými skupinami mužů. Většinou na prodloužený víkend nebo i na delší čas se společně scházíme, abychom pracovali na těch důležitých tématech jejich postavení a poslání ve společnosti, rodině a Církvi. Myslím, že je to velice nadějná cesta. Těch aktivit pro může v naší zemi je spousta, tak- že, kdo chce, ten si to najde. Já říkám, že nejtěžší práce je práce na sobě. Překonat nebo změnit své zažité
vzorce chování je těžké. My sami před sebou a před druhými se bojíme vyjadřovat to, co prožíváme. Bojíme se jakéhosi druhu bolesti, když se setkáváme s vlastní neschopností nebo bezmocí, před kterou stojíme nebo
ve které se nacházíme. Takže pracujeme na posilování síly, nikoli ve smyslu agresivity.

 Jaké jsou mužské domény? 

Výkon, odpovědnost za sebe i za druhé, bránit a zastávat se slabších, dostát svým rozhodnutím a ustát těžkosti a konflkty, být pravdivý.

To klade na člověka velké nároky. 

Přece muž je ten, který na sebe má ty nároky brát. Jde o to, aby to nesl, aby s tím zápasil. Jde o dobývání světa, ve smyslu metaforickém. Ta proměna, na které má pracovat, to je práce, to je úkol, to je čin, odpovědnost. Žena může o věcech mluvit, a postupně si je ujasňovat a prožívat je. Nikoli však muž, ten promlouvá činem. A to je jeho doména a potvrzení. Stát si za svým a ustát to, že se mi děje nějaké příkoří, nebo se zastat druhého člověka, být odvážný, nebo statečný. To jsou úkoly, před kterými muž stojí. A to je to, co dnes společnosti chybí.

Jak si představit ta mužská setkání? 

Je dobře, když muži z příjemného prostředí domova, kde všechno mají a vše funguje, jedou někam ven, kde je to prostředí drsné. Musí se s tím konfrontovat. Je to nutné k transformaci, nebo proměně toho muže. To se nemůže stát v obýváku, v příjemném prostředí. Pochopitelně muži, stejně jako ženy se musí sdílet. Muži spíše společně kráčejí, bok po boku, mnohdy nepotřebují spolu tolik hovořit. I když je důležité, jak to své mužství, nebo otcovství prožívají. Jak se vypořádávají s neúspěchem. To je pro muže obrovské téma: neúspěch, nezdar, zklamání, ztráta zaměstnání, společenského postavení. Ta setkání děláme ve velkém formátu 100–150 lidí. Je lidsky důležité, že jsou ve velké skupině. Bubnuje se – to je takový rituál, naladíme se na stejnou vlnu. Potom je přednáška na nějaké téma, potom ti muži potřebují být sami, po té se pak setkají v malé skupině, aby na to téma společně mluvili s konkrétními otázkami. Je důležité mít takový rituál, který jim pomůže vstoupit do jiného módu.

V minulém čísle jsme hovořili o problémech žen v církvi a ve víře. Jsou v těchto oblastech i nějak specificky mužská témata? 

Budu mluvit za katolickou církev. Místo muže v církvi bylo po nějaký čas eliminováno. Ani muž v církvi – teď  vynechám duchovní – moc nemá místo. Muž má specifické potřeby, ohledně konání, jak má fungovat jak může fungovat.

Myslíte, že je církev zženštilá?

Věřících je v kostele více žen. Mužů je tam poskrovnu. A nevědí, kde tam mají místo, nemyslím jako v lavici, ale v církvi. Je potřeba dát mužům kompetenci a odpovědnost za konkrétní věci. Oni jsou velmi schopni té odpovědnosti dostát. Je důležité, aby tam měli své místo, které jim často nedáváme. I prožívání víry je odlišné, žena to spíš prožívá, ale muž stojící před Bohem se ptá „jak to mám udělat“, „jak to má být správně“?

Co byste poradil našim čtenářům, kteří se třeba necítí na svém místě v kostele, aby mohli by něco změnit? 

Věci lze měnit. Asi snáze ve městě než na vesnici. Ale co měnit, to mi nepřísluší tvrdit. Myslím, že to je spíš otázka nebo úkol duchovního, který ten sbor vede. A s ním hovořit a hledat to, co potřebujeme. Někdy se stane, že muž ani neví, jaké místo by potřeboval. Je důležité vytvořit tu platformu. Pojďme se ptát, hledat způsob, jak něco udě-
lat. A myslím, že zejména mladí muži, když se setkají s jinými muži, můžou do sebe mnohé nasávat. Každý muž žije v jiném postavení, na jedné straně jsme stejní – my muži jsme jako druh stejní, na druhé straně jsme každý úplně jiný – jsme z jiného prostředí, máme za sebou jiný životní příběh, jiné rodiče. Tím také jiný přístup, s něčím jiným se potýkáme.

Co si myslíte o ženách v církvi?

Samozřejmě v katolické církvi ženy duchovní nejsou, to je doména mužů. Myslím, že budoucnost není o tom, že budeme světit ženy. To ne. Daleko důležitější je dát maximálně prostor ženství a mateřství v celé jejich hloubce. Vždyť hodnoty, které žena přináší do církve jsou jedinečné a nenahraditelné žádným mužem. Mám za to, že my
muži máme vytvářet v církvi prostor, aby se tyto jejich hodnoty mohly plně rozvinout.

Komentáře

Co na to říkáte?