Jak si mě Bůh může použít?

1.čtení Sd 3, 12-30, 2.čtení Mt 22, 36-39

„Mistře, které přikázání je v zákoně největší?“ On mu řekl: „Miluj Hospodina, Boha svého, celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí.“ To je největší a první přikázání. Druhé je mu podobné: „Miluj svého bližního jako sám sebe.“

…Už jste někdy položili sami sobě otázku: „Jak si mě Bůh může použít?“ Taková otázka vyžaduje kapku sebereflexe, člověka donutí nahlédnout sebe sama. Při takovém náhledu se často dostaneme k nějaké osobní úzkosti, vědomí vlastní nedokonalosti, hříšnosti, osobního selhání atp. Také možná mnozí z nás trpí nějakou ránou z dětství, či lecjakou nesrovnalostí v rodinném prostředí. – Zmínil jsem to, protože mám dojem, že my lidé máme často problém přijmout sami sebe takové, jací jsme. Jeden může nesnášet nějakou vlastnost, kterou má; další si může připadat absolutně neschopný v porovnání se svým kamarádem, bratrem, sestrou, otcem, švagrem, matkou, tetou, strýcem, se sousedem, s kolegou v práci atp. Když se takhle podívám na sebe, tak je toho spousta, co bych vyměnil, možná spíš uřezal nebo zbrousil. Ale navzdory tomu, jak se můžeme sami sobě zdát podřadní a hloupí, mi Bůh vysvětluje stále znova – že nás v tom plnotučném slova smyslu opravdu miluje a přijímá tak, jak teď jsme – a právě tak. Nejen to, Bůh si dokáže všechny z nás – jakoukoliv variantu člověka – použít

Stojí za připomínku, že lid z Egyptského područí vyvedl kdo? Koktavý Mojžíš. Kdo se stal významnou postavou Izraele a jeho kmenů? Kulhavý Jákob, který podvedl otce Izáka. Dále král David jako podivný zrzavý pasáček přemohl Goliáše. Nevinná Ester zvrátila osud proti-židovského pogromu v exilu. A konec konců se Ježíš také narodil ve chlévě, někde na venkově. Je na místě si připomenout slova proroka Izajáše, z 55. kapitoly:“Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty mé cesty vaše a úmysly mé úmysly vaše.“ A to je něco, na co máme jako lidé všichni sklon občas zapomínat. Je v lidské povaze dělat si něco jako pravidla, systémy, jízdní řády toho, jak a kdy ten Bůh funguje – a tohle potom přejde do zákonů – jak musí Bůh jednat. A potom, když něco nevyjde podle těch našich výpočtů, tak se ptáme: „Jak to, že Bůh jedná jinak, než jsem si myslel?“ O Bohu totiž můžeme s jistotou prohlásit předně to, že je jiný = Bůh je vždy jiný. Bůh se taky jinak dívá na svět, vidí věci v jejich naprosto pravdivé povaze.

akhle se Bůh díval na Ehúda, levorukého Izraelce, který byl hendikepovaný v boji, dokonce byl z nejmenšího kmene Benjamin. Tady je hebrejský vtípek – to jméno Benjamin znamená totiž syn pravé ruky. Ale i mezi ostatními soudci je Ehúd jistě ten nejnepravděpodobnější kandidát na vysvoboditele. Soudce Gedeon byl sice srab, ale aspoň dokázal držet meč a štít tak, aby zapadl do formace. Samson, miláček žen, šampion fit center a přeborník v páce byl naopak typickým hrdinným válečníkem. – Ironické je pak to, že Samson, jako kvalitní představitel soudce, se snad ani jednou nerval za Izrael, na Hospodinovy rady nedbal a dokonce si vzal pelištejku, a pak další ženu, což se mu stalo zkázou – přišel o vlasy = hrůza. Mezi nimi je ten Ehúd prostě bídák.

Také tehdejší pohled na leváky byl asi takový, jako když se někdo narodí bez ruky. Dost možná už malý Ehúd trpěl tím, že je levák: „Proč zrovna já jsem levák, ve světě plném praváků?“ Pěkně to ilustruje ten vtip: – „Víte, co hledá jednoruký ve městě? Second hand.“ Ale mám za to, že mnohé z nás v životě deptají věci, které nejsou o moc důležitější než právě takové leváctví – něco popravdě nepříliš zásadního. Ale když tyhle své specifické záležitosti nepřijmeme, tak jim povolujeme deptat nás dál. Naopak když sami sebe přijmeme, se všemi limity, defekty, podivnostmi – tak nás Bůh může použít. Bůh používá celého člověka, ne jen tu část, která se zrovna nám líbí. To je
přesně to, co jasně vyznívá z Ehúdova jednání. Ehúd se přijal i s defekty, a napadlo ho jak toho využít – jak použít sám sebe. Tento James Bond příběhu si opatřil speciální zbraň, dýku se dvěma čepelemi, tu si připnul na pravý bok, protože logicky nikoho nenapadne, že by byl tak hloupý a nosil zbraň napravo, když je levák. Palácová ochranka si toho také nevšimla, a díky tomu, že Ehúd využil své specifické odlišnosti, tak dokázal to, co by se jinému dost možná nepodařilo.

Když Hospodin mluví k Mojžíšovi v Exodu 3 a 4, tak Mojžíše ujišťuje: ano, opravdu jsem si vyvolil tebe, Mojžíši, prosím tě, neboj se a jdi, já budu s tebou. A Mojžíš odporuje: „Kdo jsem já, abych šel k faraonovi a vyvedl lid z Egypta? Neuvěří mi, řeknou, že se mi žádný Hospodin neukázal… Panovníku, nejsem člověk výmluvný, mám neobratný jazyk i neobratnou řeč. Hospodinu mu však řekl: „Kdo dal člověku ústa? Kdo působí, že je člověk němý nebo hluchý, vidící nebo slepý? – Zdali ne já, Hospodin?“ Nakonec Mojžíš namítá: „Pošli si, koho chceš…“ Tak to nakonec Hospodin zařídil tak, že všechnu řeč vedl Mojžíšův bratr Áron: Mojžíš sám byl pak přímo vykonavatelem všech těch divů, které únik z Egypta provázely.

A k nám přichází Pán Ježíš, aby nás učinil takovými, jakými jsme měli být, aby z nás bylo to nové stvoření. Bůh ke každému z nás řekl své ano – a to stačí; to stačí na to, abychom zanechali námitek, které vůči sobě můžeme mít, a začali milovat i sami sebe. A s tím je také důležité přehodnotit svůj přístup k bližním, zbavit se té světské optiky, která člověka znehodnocuje. Když začneme Bohu nabízet nejen své talenty, schopnosti, ale nabídneme mu to své opravdové „já“, tehdy začneme být opravdu duchovně aktivní. Je důležité v modlitbě předložit Bohu celou svoji historii, předložit mu nás samotné v celosti toho, co jsme. Bůh nás dobře zná, a ví, co před ním schováváme. Jeho touhou je, abychom k němu přistupovali s takovou důvěrou, která by nám nebránila mluvit s Ním o všem, hlavně o tom, co na sobě nemáme rádi, za co se stydíme. Je potřeba setkat se s Bohem opravdu intimně, pustit si ho k sobě tak, aby mohl tak, jak my přistupujeme intimně k němu, on intimně přijít k nám a pomoci nám.

Komentáře

Co na to říkáte?