Co jsme my všichni ostatní, abychom proti tomu něco namítali?

Rozhovor s Hanou Ducho

Moje první otázka směřuje k tvému povolání. Jsi farářka, momentálně na mateřské. Jak vnímáš své povolání směrem k mladým lidem? Je církev pro mladé?

Jde o to, jestli je, nebo by měla být. Církev, jak ji chápu já, je otevřeným domovem, kde by měli být úplně všichni. Mělo by se pečovat o všechny od novorozenců po umírající. Být by měla. A jestli je, tak to záleží na konkrétním místě a spoustě okolností. Třeba na tom, jaké je to prostředí, sbor, jak se na tu věc dívá farář a jak je k lidem otevřený. Myslím si, že celkově se dá říct, že naše církev je pro mládežníky

Teď je před tebou role moderátorská, na hlavním pódiu Husovských slavností. Je to v něčem s farářováním podobné? 

Nejdřív mi přišlo, že ano, ale jak se to blíží, tak mi dochází, že to je něco úplně jiného. Už jen druh projevu, na který nejsem zvyklá. Hrozně se na to těším a snad si to dokážu i užít. Blízké to určitě je, protože v kostele taky farář často něco moderuje a oznamuje. A když to doženu do krajnosti, tak jsme vlastně „moderátoři evangelia“.

Nedávno jsme se potkali na svatbě našich společných přátel. Alespoň já jsem to jako svatbu vnímala. Můžeme říct, že to byla svatba, nebo musíme užít ten oficiální pojem registrované partnerství? Jak jsi to řešila, když jsi psala kázání?

Já možná začnu tím, co jsem s nimi prožila. Když mě o oddání požádali, tak jsem byla nesmírně překvapená. Nečekala jsem, že osloví zrovna mě, ale zároveň jsem si toho hrozně vážila a brala jsem to jako velký závazek vůči nim, ale i tak nějak celkově. Jednalo se o požehnání registrovanému partnerství, ale příprava byla úplně stejná, jako dělám se všemi svatebčany, dokonce si řekli o rozšířené vydání. Já jsem pak už i vymýšlela nová témata a sešli jsme se i navíc. Častěji, než s jinými páry. Když jsme mluvili o jejich vztahu, o budoucnosti a proč ten krok dělají, tak já vnitřně jsem musela říct: „Vy dva se berete úplně stejně, jako to dělají všichni ostatní a myslíte to úplně stejně vážně jako heterosexuální páry.“ Vnitřně jsem tedy měla dobrý pocit je dva sezdat a pro mě to byla svatba.

Samozřejmě pokud budeme důslední, co je definice svatby a jak se definuje registrované partnerství, tak je to registrované partnerství, protože se berou dva muži. Při bohoslužbách jsem v různých částech střídala pojmy. V oficiálních částech jsem říkala registrované partnerství. Ale v kázání, které je osobní promluvou, jsem asi jednou použila slovo manželství, protože kluci sami mluví o manželství. Pro ně je to svazek na celý život. Milují se. A jsou k sobě úplně otevření. Musím říct, že takovou otevřenost, jako mají oni dva mezi sebou, bych přála nám všem, i sobě
s manželem. Já jsem se od nich učila. Asi je to tím, čím si museli projít, jejich comingoutem. Museli si přestat sami sobě něco namlouvat a prostě si přiznat barvu. Jejich vztah je plný důvěry, otevřenosti a upřímnosti. Oddávala jsem je úplně s klidným a čistým svědomím. Dokonce i ta chvíle, kdy si dávají slib, tak jsme tam nejdřív měli slovo partnerství a den před svatbou, když jsme to spouštěli, tak oni řekli manželství a já říkám, v papírech máme partnerství a oni na to, ale vždyť doma říkáme manželství. Souhlasila jsem s nimi a nechali jsme slovo manželství, protože slib je osobní vyznání lásky. Ale když jsem byla v roli oddávajícího, tak jsem dbala na terminologii, jak jsem už řekla.

 

Jak jsi vnímala fakt, že oni před tím na tu radnici museli dojít, že v kostele registrované partnerství proběhnout nemůže? Je to trochu nespravedlivé, ne?

Takhle jsem o tom nepřemýšlela. Kdyby teď byly z nějakého důvodu zakázané církevní sňatky, tak bych to asi přežila, ale důležité je to oddání se před Bohem. Ten rituál.

Cítíš podporu v církvi pro takovéto požehnání? Nemyslím teď od jednotlivých lidí, ale spíš jako jednotný postoj instituce? Je sice nějaké oficiální stanovisko, jak se církev dívá na homosexualitu, ale to je poměrně staré a neměl by být nějaký manuál, jak dávat takové požehnání? Možná právě kvůli těm kritikům?

Trochu ano, cítila jsem tu potřebu se o něco opřít, ale pak jsem cítila, že prostě jde o vztah dvou milujících lidí a brala jsem ho jako každý jiný. Z důvodu podpory by to asi existovat mělo, ale není to nezbytně nutné.

Ty jsi měla bonus v tom, že ty kluky znáš. Možná by ostatním farářům papír o tom, že jim v tom minimálně nic nebrání, pomohl. Nemyslíš?

Myslím, že to je určitě výzva a ostatně i k běžným svatbám by bylo fajn mít nějaký „manuál. Pravda je, že ofiiální stanovisko církve je jasné, ale ta roztříštěnost názorů je značná. Je řada farářů, kteří by to požehnání nedali a je hodně skupin v církvi, které to neuznávají a bojují za zrušení onoho oficiálního stanoviska.

Co s tím?

Myslím si, že pomůže čas a osobní zkušenost. Pokud by se ti kritici – odpůrci setkali s párem, jako jsou Jakub s Lukášem, tak by to hodně pomohlo.

Přišla nějaká negativní reakce? Zeptal se tě někdo, proč to děláš?

Zatím ne a trochu se obávám, že ještě přijít může, což mě mrzí. V souvislosti s tím vzpomenu výrok papeže: „Co jsem já, abych soudil svého bratra v Kristu… S tímhle jsem k tomu přistupovala. Berme to jako vstupní rituál do společného manželského života. Cojsme my všichni ostatní, abychom proti tomu něco namítali?

Kolik máš za sebou vlastně už svateb?

V praxi jsem byla šest let a každý rok jsem měla plus mínus pět svateb a letos taky, tak něco okolo třiceti.

Stalo se ti, že přišel někdo, koho jsi vůbec neznala?

Ano, často. V Šumperku jsem poměrně často oddávala lidi mimo církev. Většinou se označovali za nevěřící, ale sympatizující a přišli s tím, že je něco nad námi a chtějí, aby to něco provázelo jejich manželství. Tak jsme
to nazvali Bohem a řekla jsem jim, že o tom budeme mluvit jako o Bohu. Setkala jsem se i s takovými, co chtěli svatbu v kostele, protože to dobře vypadá na fotkách a úplně nesnáší kecy o Bohu. Tak těm jsem řekla, že
já nemohu nemluvit o Bohu a nabídla jim, ať si seženou oddávajícího a my jim pronajmeme kostel za dva tisíce korun. Setkala jsem se i s párem, který byl na svatbě, kterou jsem já dělala, a po třech letech přišli s tím, že
si už tehdy řekli, že je já oddám a dojížděli za mnou a přáli si zažít to duchovní provázení ke svatbě, tak to mě hodně potěšilo.

Můžeš přiblížit lidem mimo církev, nebo těm, co si tím neprošli, jak vypadá taková předsvatební příprava?

Celé to vedu jako rozhovory. Zeptám se jich, co od církevní svatby očekávají. Řeknu jim, že běžné je projít třemi až čtyřmi setkáními, která trvají zhruba hodinu. Dávám jim to dobrovolně. Někteří řeknou, že to absolvovat nechtějí, tak s těmi udělám dvě organizační setkání a když chtějí, dochází na předsvatební přípravu. Mluvíme spolu, dostávají úkoly. Nejdřív se jich vždy zeptám, proč se vlastně chtějí vzít. Mluvíme o tom, jak se poznali, jak se do sebe zamilovali a jak spolu začali chodit. Z jakých pochází rodin, co už mají ve vztazích za sebou. Pak dostanou vybrané biblické
texty, ty si doma musí přečíst a vybrat z nich ty, které by chtěli číst na svatbě. Pak o textu společně mluvíme. Na další setkání si musí vybrat svůj svatební slib. Ráda taky pracuju s tzv. „živinami pro manželství. To je seznam 20 kvalit, které by ve vztahu měly být. Pár má za úkol každý za sebe vybrat pět nejdůležitějších. Nejde o to, co je správně a co špatně, ani zda vyberou stejné kvality nebo se v nich vůbec neshodnou. Jde o to o nich mluvit a uvědomit si, jak na tom snoubenci jsou. Díky rozhovoru se mi snoubenci dost otevřou a já pak mohu být v kázání osobní. A i oni si ujasní, co mezi nimi je a není a na čem je potřeba pracovat. Mají příležitost se zastavit, prohlédnout si ten vztah trochu zevnitř a mají příležitost o tom spolu mluvit. Doma na to není čas a člověka to ani nenapadne. U rozšířených vydání probíráme třeba téma odpuštění. Mám připravené materiály, ale vždy to závisí na konkrétním páru. Někdy je
to nabité, pracujeme, a někdy se bojí mluvit, neotevřou se. Možná mi nedůvěřují, nebo se o vztahu bojí mluvit sami před sebou.

Malinko náš rozhovor na závěr odlehčím. Nedávno jsem byla na tvém tanečním vystoupení. Zaráží někoho spojení farářky a tance?

To nevím a vlastně proč by mělo?

Co na to ostatní tanečnice, když řekneš, že jsi farářka?

No, je pravda, že jsem to zatím nikomu neřekla. Nejdřív nebyla příležitost a pak když se mě ptali, co dělám, tak jsem to hodila do autu. Ne, že bych to nechtěla říct, ale pospíchala jsem domů a bála jsem se, že by to rozpoutalo diskuzi, jak to většinou bývá. Tanec mě baví a splňuji si tím sen, protože jsem vždy chtěla hezky tančit, tak chodím alespoň do kurzu. Závěrečného vystoupení jsem se hrozně bála, protože to je úplně jiný druh vystupování, než na který jsem zvyklá a setkala jsem se s úplně jiným druhem trémy, se kterou jsem musela pracovat jinak než s tou farářskou.
Ale byl to krásný zážitek.

Momentálně jsi na mateřské, chceš se na faru vrátit?

Teď o tom nepřemýšlím. Určitě chci dělat tuhle práci, protože ji mám ráda a baví mě. Zda to bude na sboru, nebo někde jinde, to se uvidí. Cítím, že mě ta mateřská hrozně proměňuje, a kdyby třeba byla ještě druhá mateřská, což bychom rádi, tak si myslím, že po těch dětech bude člověk někde jinde. Roz hodnu se, až nazraje čas. Pravda je, že i při mateřské pořád něco dělám, teď oddávám, na Kempu ve Strmilově povedu biblický kurz. Nevydržela bych být jen na mateřské. Baví mě má práce a jsem ráda, že musím zapojovat mozek.

Komentáře

Co na to říkáte?