Chudák láska

Chudák láska. Tohle sousloví mám v hlavě hlouběji než „láska je láska“. Není to proto, že láska–chudák podle všeho nemá nejlepší prognózy. Jeden sociologický rozbor lásky (U.Beck: Takový normální chaos lásky) v závěrečné utopické ironické fikci zmíní státem zřizované svépomocné skupiny (paralelní k skupinám anonymních alkoholiků), v kterých se lidé zbavují závislosti na lásce („Jsem Mariana a jsem už skoro odmilovaná“). Chudák láska – ne proto, že se láska dnes stává taky individualizovanou, že skoro jako by – chudák – přicházela o svou podstatu. Láska opravdu není kouzlo, kterým si člověk očarovává fádní všední svět. Chudák láska – to je pro mě matná vzpomínka na stejnojmennou knihu. V ní v několika všedních příbězích láska hrozně „dostává na frak“ a přesto zůstává láskou – v neústupné starosti o toho druhého (např. stará žena se nakonec stejně vydá i po předchozí hádce nad ránem hledat po příkopech svého muže vracejícího se z hospody). „Chudák láska“ pro mě od té doby znamená sice taky lítost, ale ještě víc údiv, obdiv a snad i úžas. Chudák láska tolika všedních příběhů… Jak to, že to nevzdává? A jak se to hodí k Tomu nevšednímu příběhu kříže? Podle všeho láska takhle – chudák láska – bude ten důvod, proč „sobecký gen“ ještě nezpustošil svět.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.