Vánoce s panem učitelem Malým 2

příběhyNásledující večer se celá rodina napjatě posadila před zavřenou oponu. Pan učitel Malý si připravil papíry, které si přes den sepisoval u stolu. Rozložil si je bokem tak, aby na ně viděl, roztáhl oponu, vzal do jedné ruky krále a do druhé princeznu a začal hrát. V jedné zemi žil král s dcerou, o tu se ženiši doslova perou. Byla srdečná, spanilá a krásná! Městy se rozléhá trouba hlásná: Kdo z lesa králova čerta vynese, manželem princezny stane se!

A tak to šlo dál, nejdřív se to zamotalo, pak rozmotalo, až to všechno dobře dopadlo a celé se to rýmovalo. Všichni diváci nadšeně tleskali a loutky se hluboce ukláněly. I pan učitel se mírně ukláněl, ale především se usmíval od ucha k uchu. To u něj nebylo úplně obvyklé. Bývával totiž dost zamyšlený a zachmuřený. Bylo vidět, že mu hraní dělalo velkou radost. Pak si sedli ke stolu, pili kávu a pánové také kouřili cigarety. Ty také dokázal tatínek obstarat. Maruška seděla tatínkovi na klíně. Obyčejně ráda poslouchala, co si dospělí povídají, teď jí ale hlavou běželo celé divadlo ještě jednou, a tak nedávala pozor. Těšila se, že v neděli má přijít na návštěvu bratranec Boris a pan učitel pro ně oba zase něco zahraje.

Náhle ji z jejího zasnění probudila otázka pana učitele: „Nepůjčili byste mi prosím Bibli? Já tu svoji někde ztratil a rád bych si z ní zas něco přečetl.“ Tatínek se omlouval: „Víte, my tu žádnou nemáme.“ Pan učitel se jen nakrátko zatvářil trochu zklamaně a Maruška se hned pokusila zachránit situaci: „Můžu vám půjčit svoje pohádky! Jsou také moc dobré, uvidíte!“ Pan učitel se na Marušku laskavě podíval, ale odmítl: „Víš, já bych si rád přečetl o Vánocích, o tom, jak se narodil Ježíš, a o třech králích, jesličkách a o těchhle věcech.“ „Vždyť vám vlastně můžu půjčit svoji učebnici z náboženství!“ vzpomněla si Maruška a rozběhla se ke knihovně, kde měla schováno své učení. S tím už pan učitel souhlasil. Nalistovali spolu převyprávěné příběhy z Nového zákona a společně se dali do čtení. Pan učitel předčítal velmi procítěně a občas si i vymyslel nějakou větu navíc, aby text oživil. Nakonec četli i o tom, jak museli Marie s Josefem utéct s malým Ježíškem do Egypta, protože se král Herodes rozhodl zabít malého novorozence.

Pan učitel to četl takovým jakoby starostlivým hlasem a pro tu starostlivost přišla Marušce na mysl jedna vzpomínka: „Pane učiteli, když jste k nám přišel poprvé, uviděl jste mě a chtěl jste odejít. Říkal jste tatínkovi, že prý jste nevěděl, že má dítě. Proč jste to říkal?“Pan učitel se na chvíli zarazil a pak pomalu odpověděl: „Nechtěl jsem být otravný. Vždyť i tak se tu mačkáte.“ Maruška mu to příliš nevěřila: „A proč jste nakonec zůstal?“ „Nikde jinde nebylo místo,“ odpověděl. „Ale teď už dost, jdeme spát!“

Pokaždé, když v bytě pan učitel Malý přespával, spala maminka s babičkou v kuchyni a ostatní v pokoji. Pan učitel spával špatně. Hodně se převaloval a někdy, stejně jako dnes, v noci vstal, posadil se na židli, zapálil si cigaretu a kouřil. Marušku vzbudil štiplavý kouř. Nechala oči chvíli otevřené a pozorovala, jak světélko žhavé cigarety pluje ve tmě nahoru, tam kde tušila ústa pana učitele, chvíli se zdrží, silněji zazáří a za chvíli jako kometa klesá dolů. To byly jediné Maruščiny Vánoce s panem učitelem Malým a také poslední Vánoce s tatínkem. Jednoho večera, čtyři měsíce po těchto událostech, seděl pan učitel s tatínkem doma u stolu. Oba muži se o něčem dohadovali, proto vzala maminka Marušku do kuchyně a zavřela za nimi dveře. Maruška stihla zaslechnout, že tatínek pana učitele přemlouvá, aby si vzal s sebou klíče. Druhý den pan učitel odešel.

Týden na to, na květnou neděli, se ozvalo několikeré zazvonění na domovní dveře. Tatínek s maminkou se na sebe podívali, ale to už bylo slyšet dupání na schodech. Nejspíš otevřel některý z nájemníků. A pak se ozvalo bušení na dveře bytu. „Ajšman, tady je Státní tajná policie, okamžitě otevřete.“ Tatínek věnoval každému krátký pohled, šel ke dveřím a otočil klíčem. Dveře se okamžitě rozletěly. Dva muži se ho ihned chopili a jeden z nich stroze přikázal mamince: „Zůstaňte doma, za chvíli se vrátíme!“ A zmizeli. Maminka se rychle vzpamatovala, vrhla se ke kredenci a z hrnce na polévku vybrala všechny rukou psané hry, které za ty čtyři měsíce pro Marušku napsal a zveršoval pan učitel Malý. Maminka je teď spláchla do záchodu. Pak si všechny opuštěné ženy sedly do pokoje a čekaly, co se bude dít. Tatínka ani pana učitele už v životě nespatřily.
Jak šel čas, dozvěděla se Maruška mnoho věcí. Například o Vintrových. Že byli Židé, to už věděla. Pamatovala, že se jimi stali, ačkoliv dříve jimi nebyli. Začali najednou nosit hvězdu na košili. Tehdy jim tatínek začal obstarávat jídlo. Co se dozvěděla nového, bylo, že to, že se stali Židy, se také stalo důvodem, že ani je už víckrát nespatřila. Dozvěděla se ale především to, že pan učitel se ve skutečnosti nejmenoval Malý, ale Morávek. Dozvěděla se také, že nebyl učitel, ale štábní kapitán, že o prst nepřišel při sekání dřeva, ale když prchal po drátu antény před gestapáky, a že tenkrát asi také přišel o svou Bibli. Dozvěděla se, že u nich nepřespával, aby ušetřil cestování domů, ale protože se potřeboval ukrýt, že dvojité zvonění nebyla jen obyčejná hra, ale nutný signál, a že když byl pan učitel tehdy, jak přišel poprvé k nim domů, překvapený a vyčítal tatínkovi, že nevěděl, že mají doma dceru, bylo to ze strachu o její život.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.