Mesiáš je jeden z Vás?

foto: Anna Burantová

foto: Anna Burantová

Mesiášem je jeden z vás…
Poslouchal jsem krásný příběh „Rabínův dar“ a bylo mi smutno.
G. Peck vyprávěl: „Kdesi v lesích byly ruiny starého kláštera, který léta upadal, až v něm zůstali jen tři mniši. Jednoho dne se vydal opat navštívit rabína, který žil v poustevně nedaleko. Bědovali spolu nad těžkou, prázdnou dobou, a na závěr se opat ptal: „Nemáš ani náznak rady, který by mi pomohl spasit můj umírající řád?“ „Ne, je mi líto,“ odpověděl rabín, „neporadím ti. Jediné, co ti mohu říci, je, že Mesiášem je jeden z vás.“

Když se opat vrátil do kláštera, shromáždili se kolem něj jeho druzi a ptali se: „Tak co řekl rabín?“ „Jen jsme spolu naříkali a četli spolu tóru,“ odpověděl opat. „Nakonec mi ale řekl něco tajemného; že Mesiášem je jeden z nás. Nevím, co tím myslel.“ Mniši začali přemýšlet – kdo by mohl být Mesiášem. „Snad ne náš opat… Ten přece… Ale taky je pravda, že… No, možná…“ „Nebo ten…? Určitě ne ten, i když, možná…“ A potom s ohledem na to, že jeden z nich by mohl být Mesiášem, se začali k sobě navzájem mniši chovat s mimořádným respektem. A na základě toho, že by náhodou jeden z nich mohl být Mesiášem, chovali se s mimořádným respektem i k sobě samým. A klášter začal vzkvétat. Objevila se aura vzájemné úcty. Lidé z okolí začali přicházet, nejprve jen na pikniky, pak na rozhovory, pak i do kláštera…“

Poslouchal jsem krásný příběh „Rabínův dar“ a bylo mi smutno. Záviděl jsem. Pro mě to tajemné a mnohoslibné: „Mesiáš je jeden z vás“ není. Protože já jako křesťanský teolog asi už Mesiáše čekat nemůžu, vlastně ani nesmím. To bylo první, co nás učili: „Mesiáš už přišel.“

Já tušit v každém člověku Mesiáše nemohu… Natož v sobě. Takže mě tahle vzájemná úcta a sebeúcta těch, kdo čekají Mesiáše, mine. Ale pak jsem si vzpomněl na jedno vyprávění mého Mesiáše: o Posledním soudu (Mt 25,31nn). A vzpomněl jsem si: „Mesiáš – v každém z nich.“ I v těch ubohých, zapomenutých, vyvržených, ponížených… Právě v nich… Ježíš – ten „můj Mesiáš“ – se v nádherné svobodě (které se říká Láska) identifikoval s lidmi a říkal, že takhle se s lidmi identifikuje Bůh („má v nich zalíbení“).

Takže já Ho potkávat v každém bližním mohu. Skoro musím. Ne s takovou nadějí, že bych čekal na zvrat běhu světa. Ale s takovým soucitem. Udiven Láskou takhle širokou a hlubokou. „I tenhle…! I Já…!“

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.