Vždy jsem hledal prostor, kde bych mohl čerpat pokoj a jistotu do svého života

 Bratr Paolo je původem z Anglie. Narodil se v roce 1956 ve vesnici, kde byl jen anglikánský kostel. Ve 22 letech vstoupil do komunity Taizé.  Na přleomu roku měl na starosti mezinárodní setkání Taizé v ČR.

Jak jste se dostal do komunity Taizé? Předpokládám, že to mělo něco společného s Vaší vírou?

Maminka mě od malička vodila do kostela. Víra pro mě byla jako rozmazaná fotografie, která se postupem času zaostřuje. Trávil jsem hodně času sám, protože nemám sourozence podobného věku jako já. Hledal jsem smysl života a věcí kolem sebe. Až časem jsem pochopil, že tento čas hledání o samotě byl vlastně modlitbou. Také jsem se hodně zapojoval do různých sociálních aktivit – jako třeba do práce s bezdomovci, do táborů pro děti, všechny tyto aktivity byly napojené na anglikánskou církev. Jako teenager jsem tedy měl hodně dobrých zkušeností s církví, ale chyběl mi nějaký základ, na kterém bych mohl stavět.
Několikrát jsem byl v Taizé. Během mých studií, když mi bylo 20 let, jsem tam odjel, aniž bych si předem řekl, jak dlouho tam zůstanu. Otázka po smyslu života byla čím dál palčivější. Během týdnu v tichu (tj. něco podobného exerciciím Ignáce z Loyoly) jsem si najednou uvědomil, že mám zůstat v Taizé, že to je ta jediná cesta, která mi dává smysl. Nikdy jsem si nemyslel, že se stanu řeholníkem. Zato jsem ale vždy hledal prostor, kde bych mohl čerpat pokoj a jistotu do svého života. V Taizé jsem pak ještě zůstal 2 roky jako dobrovolník. Za tuto dobu jsem se naučil obracet se nejen na Boha jako na přítomnost, která nás miluje, ale také na Ježíše. Prožíval jsem s ním příběhy z evangelií a učil jsem se naslouchat jeho slovům.
Všichni toužíme po svobodě a víme, že musíme zůstat svobodní a dávat si pozor, aby nám tu svobodu někdo neukradl. Víra je objevení toho, že nás Bůh miluje a že nám přináší svobodu stát se těmi, kým opravdu jsme. Pak už nám ji nikdo nemůže ukrást.

Víra je objevení toho, že nás Bůh miluje a že nám přináší svobodu stát se těmi, kým opravdu jsme.

V Praze připravujete nakonec roku 2014 veliké setkání mladých lidí z celé Evropy, jaká jsou Vaše očekávání?

Paolo: Když jsem přijel s ostatními bratry do Prahy, slyšel jsem, že tu nežije moc křesťanů, ale není to pravda. Všiml jsem si ale, že tu není moc „lokálních společenství“ tozn. takových, ve kterých se lidé setkávají, protože bydlí ve stejné geografické oblasti, jak tomu bývá v jiných evropských městech. V Praze je hodně časté, že lidé přejíždí půlku města a setkávají se tam, kde jim to je z nějakého důvodu blízké.
Češi jsou velice praktičtí, dostáváme hodně nabídek od hostitelských rodin, které pochopily, o co nám jde a nabízí nám třeba 8 míst pro mladé poutníky – třeba i na zemi. Dostáváme také hodně nabídek od lidí, kteří nejsou věřící, ale křesťanské víře se nebrání. Doufám, že toto evropské setkání umožní těmto lidem se přiblížit lokálním společenstvím. Ono totiž vyžaduje spolupráci místních. Náš křesťanský život nespočívá jen v tom, že se setkáváme s bratry a sestrami v kostele, ale také v tom, že půjdeme ven ze svých společenství a budeme se více zapojovat do života kolem sebe.
Také myslím na ty mladé, co přijedou. Naším cílem je nabídnout jim jak strávit vánoční prázdniny jinak. Chceme, aby mohli zažít jednoduchý životní styl (oproti běžným Vánocům a Silvestru v konzumní společnosti), možnost otevření se lidem kolem sebe a také duchovní povzbuzení. Letos znovu vyvstala otázka války v Evropě. Máme přihlášené mladé z Ukrajiny i Ruska a doufáme, že se budou moci spolu potkávat a modlit a že to aspoň trošku přispěje k nové naději pro tyto země.

Jak byste ve třech větách popsal komunitu Taizé?

Žít v komunitě znamená žít s ostatními – tozn. s těmi, které jsem si nevybrali. Je to každodenní boj proti individualismu ve prospěch společenství. Učí nás jít vstříc druhým.

Libí se Vám v Praze?

Byl jsem tady již při setkání před 24 lety. Tenkrát tu nebylo tolik turistů. Líbí se mi, že jsou tu lidé velice lidští ve veřejných prostranstvích. Např. jsem si jednou pozdě večer šel koupit do obchodu banán a zapomněl jsem ho zvážit. Paní na pokladně ho vzala, došla k váze, zvážila ho a přinesla zpět banán i s cenovkou. Bylo to milé, překvapilo mě to. Lidé v Praze nemluví o náboženství ani o víře, jsou velice zdrženliví v těchto otázkách, je to pro ně něco intimního, co se týká jejich osobního života a proto to nevynáší ven. Doufám, že jim námi připravované setkání umožní lépe spojit jejich vnitřní život s jejich životem navenek.

Tématem posledního čísla našeho časopisu je trh. Jsou pro vás peníze důležité?

Při vstupu do komunity se zavazujeme k 3 základním věcem: je to celibát, život v jednoduchosti a souhlas s tím, že všechna rozhodnutí budou přijata společně. Ta jednoduchost je pro mě nejjednodušší z těch 3. Nikdy pro mě nebylo důležité mít peníze či hezké auto. V Taizé žijeme v jednoduchosti, což ale neznamená, že žijeme v chudobě. Umožňuje nám to být pozorní k sobě navzájem a dává nám to prostor na jiné věci v životě – nežijeme jenom prací. Někteří lidé jsou dnes chudí tím, že nemají čas na ostatní – někteří dokonce ani na děti. To mi přijde velká škoda.

Někteří lidé jsou dnes chudí tím, že nemají čas na ostatní.

Čím to je, že jste úspěšní na „tržišti náboženství?

Slovo úspěch v evangeliích nenajdete – Ježíš neměl úspěch, spíše naopak se jeho život dá považovat za nezdařený. Do Taizé přijíždí hodně lidí, povzbuzuje nás to, ale zároveň to na nás také klade vysoké nároky. Naším cílem totiž není vytvořit nové duchovní hnutí, ale dát lidem prožít zkušenost praktického života v církvi a hluboké modlitby coby duchovního hledání. Z toho může vyjít na povrch církev, která je opravdu tělem Kristovým – ne jako nějaká instituce ale jako společenství lidí, které je otevřené ven. Myslím si, že je to něco po čem mladí touží, že hledají tuto svobodu a v Taizé ji nalézají.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.