Archiv roku: 5s

Práce u nás a jinde ve vesmíru

V  dospívání, kdy člověk hledá, kam by se vrtnul, začala moje kamarádka Ilona komunikovat s  mimozemšťany. Nevycházelo to z šílenství, ale z víry podobné víře v Boha, víře v bytosti světla, vesmírné lidi, kteří pod velením Aštara Šerana obletují naši planetu Zemi ve vesmírných korábech a vysílají k nám intenzivní paprsky lásky. Na jejím vyprávění o vesmírných lidech mě tenkrát nejvíce zaujalo, že vesmírní lidé pracují pouhé dvě hodiny denně. Jako snad každé dítě, dospívajícího a zejména pracujícího mě trápila nutnost pracovat: dodnes jsem přesvědčená, že při práci člověk musí trpět, jinak jeho činnost nelze nazvat prací. Proto mě zároveň v  dějepise nadchly ideály průmyslové revoluce a vše se ve mně bouřilo při pomyšlení, že jsme mohli pracovat dvě hodiny denně jako vesmírní lidé, kdy práci by za nás dělaly stroje, a nějak z toho sešlo. Z něčí zlovůle nadále trávíme většinu dne v práci, místo abychom si dělali, co chceme a cítili se dobře. Abychom udrželi puls srdce ekonomiky, musíme pod vlajkou marnosti vršit hromady přebytečného zboží, a abychom neměli pocit, že zmíněné zboží je přebytečné, vynalezli jsme kurvítka, nástroje plánovaného zastarávání. Kurvítka jsou žíly dnešní ekonomiky, které vrací odkysličenou krev zpět do jejího srdce, to znamená – zákazníkovi se po dvou letech zboží pokazí a jde si koupit nové. A takto společnými silami, v potu tváře, krmíme hladovou zeď, podobnou té na Petříně a stejně podivuhodnou.

Ach nééé!

Parametry: kamkoliv, hra dobrá na využití volného času
Pravidla: Zábavná hra pro minimálně dva hráče (případně více dětí, které se na střídačku rozdělí na optimistu a pesimistu). Hra procvičuje bystrost, fantazii a slovní zásobu. První hráč si vymyslí větu, která oznamuje nějaké reálné nebo fantaskní nebezpečí nebo ohrožení. Například: „Ach ne! Řítí se na nás povoz kočího!“ Druhý hráč si musí vymyslet větu, která situaci nějak zachraňuje. Například: „Ale teď na vůz vyskakuje vozka!“ První hráč opět vidí katastrofikou situaci:„Ach ne, zamotala se mu noha a padá na zem.“ Druhý hráč uklidňuje: „Ale předtím, než spadl, stačil zatáhnout za brzdu.“ Tímto způsobem hra pokračuje až do okamžiku, kdy jeden z hráčů neví, jak by pokračoval. Pak si oba role vymění. Náměty mohou být zcela libovolné, od invaze mimozemšťanů přes přírodní katastrofy až po situaci z říše pohádek.

Práce motivuje a přináší radost

Jak Diakonie hledá pro své klienty skutečná zaměstnání

Ráno vstát, posnídat, vyrazit do práce; trochu si odpočinout; jít na procházku, sportovat nebo jít za zábavou; povečeřet, jít spát. Že lidem s handicapem prospívá podobný životní rytmus, jaký zažívá většina lidí takzvaně zdravých, dnes nikoho nepřekvapí.

Překvapivé ale je, jak obtížně se jej dá pro handicapované dosáhnout – a to i po pětadvaceti letech bouřlivého rozvoje sociálních služeb. Problém je hlavně s prací. Jak ji pro klienty sehnat, pokud nejsou nablízku speciální chráněné dílny? Pomoci můžou profesionální zprostředkovatelské agentury s dobrým přehledem v různých evropských  tuzemských dotačních programech na podporu zaměstnávání lidí s handicapem.

Agentury ale fungují projektově. A když dotace dojdou, dojde práce. „A pak je potíž, že zprostředkovatelské agentury nepracují s klienty trvale,“ říká k tomu ředitelka pražské Diakonie Zvonek Michaela Kunzová. Klienti projdou většinou čtrnáctidenním zaškolením a pak se předpokládá, že budou pracovat samostatně. „Tak to ale nefunguje,“ dodává ředitelka Kunzová. „Naši klienti s mentálním handicapem potřebují neustálou dopomoc a nejlépe od někoho, kdo je dobře zná a ví, jak je vést. Ostatně, tohle při práci potřebují i mnozí lidé, kteří žádný handicap nemají, že…“

V Diakonii Zvonek se proto rozhodli jít svojí cestou. Dohodli se s jednou okrajovou městskou částí Prahy, že tam budou klienti střediska uklízet veřejná prostranství. Spolupráce už trvá půl roku. Spokojenost je oboustranná. Klienti dojíždějí do Vinoře dvakrát týdně v týmu čtyř pracovníků. Doprovází je asistentka, která dobře zná jejich potřeby i pracovní návyky a dovede je ve správnou chvíli povzbudit. Zástupci městské části jsou s odvedenou prací naprosto spokojeni. Podle dohody posílají Diakonii na vázaný účet peníze. Dohromady půjde o čtyřicet tisíc, za které pak klienti Zvonku pojedou na dovolenou.

Jak zdůrazňuje ředitelka Zvonku Michaela Kunzová, tak hladká spolupráce mezi střediskem a obcí není rozhodně běžná věc. Vyžaduje od zástupců obce jistou míru empatie. Nejde o to, že by se měly klientům tolerovat špatné pracovní výkony. Spíš jde o to pochopit, jaký typ pracovních úkolů klientům nejvíc sedne Zástupci Vinoře prý tohle pochopili výjimečně dobře. Aniž by jim někdo radil, vytipovali na příklad k úklidu taková prostranství, která jsou dobře ohraničená a odvedená práce je na nich dobře vidět. Přehlédnout na konci směny výledky své práce je pro klienty motivující. Ne všude se ale lze setkat s takovou mírou porozumění. Některá střediska proto začala pracovní příležitosti pro své klienty – a nejen pro ně – vytvářet vlastními silami.

K dalšímu použití

Vyučila se jako zahradnice, pak pracovala jako barmanka. Před pěti lety ale měla těžký úraz při autonehodě. K původním oborům se pak už nevrátila. Vážná nehoda zanechala trvalé následky: ochrnutou ruku. A ta byla všem potenciálním zaměstnavatelům na překážku. Jakmile se o handicapu dozvěděli, ztratili zájem. Trvalo to tak tři roky.

Dnes třicetiletá Klára pracuje jako vedoucí v obchodě. Podnik sídlí v prostorech bývalé sídlištní základní školy v jihočeském Táboře. Najdete tu zboží všeho druhu: knížky, dětské hračky, nádobí, elektrospotřebiče – prostě co kdo přinese. Na tom totiž nově otevřený Obchod dobré vůle provozovaný Diakonií Rolnička stojí.

Celý koncept je inspirovaný americkými obchody Goodwill, jejichž mottem je již od roku 1938 „není to charita, ale šance“. Funguje to na jednoduchém principu: lidé darují nepotřebné, ale zachovalé a funkční věci. Obchod je dál prodává za výhodné ceny. Zisk je určený na financování služeb neziskové organizace, která obchody provozuje.

Diakonie Rolnička si Obchod dobré vůle nanečisto vyzkoušela již několikrát při pořádání tradičních jarních jarmarků. Jejich součástí byl i Charitativní bazárek, kam lidé mohli darovat jakékoli nepotřebné věci a zároveň si za symbolické ceny nakoupit věci darované někým jiným. V roce 2014 se provoz tohoto provizorního Obchodu dobré vůle rozšířil na deset dní. Zájem o darování i koupi věcí byl mimořádný. To vedlo k defiitivnímu rozhodnutí otevřít
stálý kamenný obchod. 

„Naším záměrem je skutečný důstojný obchod. Ne bazar, kde se musejí zákazníci přehrabovat v ušpiněném zboží,“  

Největší zájem mají zákazníci obchodu o věci do kuchyně. Na odbyt jdou také autosedačky. Věci získává Obchod dobré vůle zdarma a prodává je za tak nízké ceny, že si je leckteří zákazníci vlastně jen půjčují: koupí si třeba dětský kočárek za 300 korun pro vnuky, kteří mají přijet na prázdniny. Když vnoučci zase odjedou, kočárek se zase ocitne v obchůdku a je k dalšímu užití.

Možnost odevzdat někam nepotřebné funkční věci a poslat je za nízkou cenu dále do oběhu ale není ten hlavní důvod, proč Obchod dobré vůle v Táboře vznikl. Nejdůležitější je, že dá práci osmi lidem s mentálním a kombinovaným postižením a čtyřem dalším s postižením zdravotním. Dohromady tu tedy najde zaměstnání dvanáct lidí, kteří by jinak u běžných firem či podniků naráželi na stejnou bariéru neochoty, jako se to stalo paní Kláře zmiňované v úvodu.

„Naším záměrem je skutečný důstojný obchod. Ne bazar, kde se musejí zákazníci přehrabovat v ušpiněném zboží,“ říká ředitel Diakonie Rolnička Karel Novák. Právě to je především úkol lidí zaměstnaných v obchůdku: přejaté řádně vyčistit, případně opravit a rozestavět do regálů tak, aby vše bylo přehledné a snadno dostupné.

Dá se očekávat, že s podobnými projekty se budeme setkávat čím dál častěji. Zbavit se neužívaných věcí (máme jich většinou plné byty) tak, aby mohly dál sloužit, a přitom tím podpořit nějakou konkrétní organizaci pomáhající potřebným se totiž jeví jako velmi přitažlivá možnost. Dosavadní zkušenosti ukazují, že ji lidé rádi využijí.

My je známe

Stalo se něco strašného. Někdy mezi středověkem a 20. stoletím (není jasné, kdy přesně a jak), aniž by si toho kdokoli všiml, lidé nenávratně ztratili povědomí o svých morálních představách. A tak i nadále mluví o Člověku, Spravedlnosti, Solidaritě, Lásce a  Soucitu, ale ve skutečnosti se jen brodí odumřelými skořápkami slov, na jejichž původní významy se nedokáží rozpomenout. Tuto poutavou předtuchu vyslovil americký fiozof Alasdair MacIntyre na  prvních stránkách své knihy Ztráta ctnosti.

Dnešní debata nad uprchlíky nasvědčuje tomu, že nemusí jít o pouhou „znepokojivou hypotézu“ (jak ji MacIntyre představil). Běženci jsou podle našeho prezidenta „jezinky“ a nezasluhují si soucit, který u nás chtějí vyvolat svými dětmi. Jsou jím zredukováni na „mladé muže s iPhonem“ (v ostřejší verzi na „nadržené muslimy“), kteří symbolizují posly špatných zpráv a snad i konec Evropy, jak ji známe a chceme znát. Jako by prezident v našich myslích zaséval semínko pochyb: jsou to vůbec ještě lidé? Slovenský prezident si tuto otázku položil naopak: zůstali jsme lidmi my? Chce podle svých slov přispět k tomu, že ano. Podle Magdy Vašáryové už každopádně nejsme křesťané, ale farizeové: lépe bychom se postarali o tisíc pejsků vyplavených na pláži než o tisíc utečenců.

Soucit s těmi lidmi, kteří nesou svůj život v jedné igelitce, je podle našeho prezidenta slabostí. Podobně na soucit nahlíželi fašisté. Věřili tomu, že soucit vynalezli slabí a tuto svou falešnou představu vsugerovali silným, aby před nimi svou slabost zamaskovali. Soucit a vlastně celé křesťanství, právní stát a všechna pravidla jsou takovým náhubkem, kteří slabí nasadili silným. Jen ten, kdo se jej zbaví, jedná doopravdy svobodně a v souladu s jediným zákonem přírody – zákonem silnějšího.

Uprchlíci způsobují, že slušní lidé náhle začínají mít neslušné názory. Děje se to rychle a bez varování. Profesor sociologie a europoslanec Jan Keller (Právo, Solidarita ve slepé uličce, 24. září) naznačuje, že nemáme mít solidaritu s utečenci, protože je neznáme a nevíme, zda nám to jednou vrátí. Prý máme být solidární jen s „našimi“ lidmi. Tváří v tvář těmto novým chudým, kteří nejsou jako my, zakouší Keller neklid. Možná, že by proto i samotného Ježíše Krista zatkl, kdyby se tu onen objevil, jak to udělal Velký inkvizitor v Dostojevského Bratrech Karamazovech.

Mladší generace oponuje profesorovi otázkou: Jak obhájíme solidaritu s „našimi“ nezaměstnanými, když ji nejsme schopni projevit ani obětem války, jakkoli „cizím“? (Císař & Slačálek na a2larm.cz) Tak tu žijeme a kolem padá MacIntyreova mlha zapomnění a nešetří nikoho, hlavy pomazané i všelijak učené. Keller říká, že ty lidi, kteří přichází, neznáme. Křesťané by si měli každý den opakovat: Všichni jsme dětmi Božími. My je známe.

Nejsou v tom sami

S Mikulášem Vymětalem, farářem pro menšiny

Mikuláši, 10. listopadu uprchlíci v Drahonicích vyhlásili hladovku. Ty jsi vyhlásil řetězový půst a sám ses následující den postil. Víš, kolik lidí se připojilo?

Řetězový půst stále probíhá. Na facebookové stránce události je v současnosti 27 postí‑
cích se, ale další se postí jen tak. Je možné se připojit na adrese https://www.facebook. com/events/187642161576559/.

Následovala demonstrace za svobodu 12. listopadu. Co to znamená pro uprchlíky samotné? Ví o tom?

Především jsme vyjadřovali, že v tom nejsou sami a že se o nich ví. Hned následující den jsem jim donesl dvě černobílé fotky z akce – a velmi je zaujaly. Dal jsem vytisknout ještě pár barevných fotek a pošlu jim je poštou. Jsou to samí mladí muži, tak ať vidí, jak hezká děvčata demonstrují za jejich propuštění.

Den nato došlo k atentátům v Paříži a česká debata na téma uprchlíci se vyostřila. V neděli jsi na pietní akci přinesl příspěvek uprchlíků v detenčním zařízení v Drahonicích. Myslíš, že je možná změna přístupu k uprchlíkům v ČR?

Změna je nejen možná, ale přímo nutná. Nejen že český stát zbytečně zadržuje lidi, které pak propustí, ale také si tím sám velmi škodí – po celém světě získal pověst země, kde ministerstvo vnitra vůči uprchlíkům zásadně a soustavně porušuje lidská práva. Už se ozval např. vysoký komisař OSN pro uprchlíky, na konci roku navštíví ČR asi dvacetičlenná delegace neziskových organizací z Malajsie, aby zjistila situaci v evropské zemi, kde se nejvíce porušují práva uprchlíků (pro kontrast navštíví ještě Německo, kde se k uprchlíkům chovají nejlépe).rozhovor, mikuláš4

Jak mohou pomoci mladí lidé, máš nějaký okruh lidí, kteří ti pomáhají s organizováním tvých akcí? 

Možností pomoci je mnoho, mohou se přihlásit např. mailem mé maličkosti mikulas.vymetal@seznam.cz či na facebookové stránky PUB – Pomoc uprchlíkům v Bělé (jezdíme i do Drahonic).

rozhovor, mikuláš3

 

rozhovor, mikuláš2

Veslař Benedikt

Jeli jste někdy na pramičce s vesly? Nejspíš na ní jel chlapík jménem Benedikt, řečený Benedikt z Nursie, asi 700 let po své smrti prohlášený za svatého. A připadla mu ta jízda jako obraz lidského života. Nu – posuďte sami.

Je považován za otce západního mnišství. Východní mniši byli spíše samotáři v poušti,ti západní žili víc ve skupinách. Samotářský  mnich si žil, jak ho napadlo, nanejvýš udílel moudré rady těm, kdo ho přišli navštívit. Život ve skupině pochopitelně potřeboval nějaká jasnější pravidla. Latinské slovo pro pravidla – „regule“ – dalo vznik i slovu „řehole“. Tradice praví, že Benedikt pak byl první, kdo takovouto řeholi pro západní mnichy sepsal. Není to sice pravda, ale Benediktovy zásluhy o mnišství v katolické církvi jsou nezpochybnitelné. Neměl to jednoduché – v prvním klášteře, ve kterém chtěl svoje přísná pravidla používat, se ho mniši pokusili otrávit. Legenda vypráví, že Benedikt požehnal kalichu, než se z něj napil, a kalich se roztříštil. Časem ale založil na různých místech dvanáct komunit po dvanácti mniších.

Taková komunita musela být soběstačná. Proto byli mezi řeholníky vítání i prostí řemeslníci, kteří v klášteře pokračovali v tom, v čem byli vyučeni. Pracovat pak museli úplně všichni. I proto byli benediktini zváni do neobydlených oblastí. Práce se nebáli a na nově osídleném území se dokázali uživit sami. Tak vznikl třeba první mužský benediktinský klášter v Praze na Břevnově, kam mnichy pozvali svatý Vojtěch a Boleslav II.

Ve znaku měli benediktini krátké heslo: „Modli se a pracuj – ora et abora.“ Modlitba (opus Dei – Boží dílo) a práce (opus manuum – dílo rukou), musí být vyvážené. Podle tradice to byl právě svatý Benedikt, kdo svým žákům odkázal toto heslo a s ním přirovnání lidského života k jízdě na pramičce poháněné dvěma vesly – veslem modlitby a veslem práce. Na klidné vodě člověk vesluje vyváženě oběma vesly zároveň.

Modlí se, pracuje a život poklidně běží kupředu jako ta lodička po klidné hladině řeky. Když se ale dostane do divočejšího proudu peřejí či jiného nebezpečí, musí veslař moudře volit, jestli nezabírat jedním či druhým veslem víc. Tak je to i v životě, že někdy je čas víc přidat v práci a jindy zase čas víc přidat v modlitbě. Takhle měli žít mniši benediktini – ale popravdě řečeno, je to dobré pravidlo úplně pro každého.

Rembrandt van Rijn – Belshazarova hostina

Před několika měsíci jsme si popisovali obrazod Britona Rivier e, na kterém byl výjev z biblické knihy Daniel. Tato kniha byla inspirací pro nejednoho malíře, a jedním z nich byl také Rembrand van Rijn.

Obraz Belshazarova hostina byl namalován roku 1635. Je na ní výjev z hostiny, která měla svou velkolepostí ukázat nedobytnost Babylona. Jako nádobí se použily zlaté a stříbrné kusy z dobytého jeruzalémského chrámu. Při oslavě se vzývalo množství božstev, a tím se nádoby znesvětily. Vyobrazenou scénu si nejlépe popíšeme pomocí textu z knihy Daniel 5,5–6: „V tu hodinu se ukázaly prsty lidské ruky a něco psaly na omítku zdi královského paláce naproti svícnu. Král viděl zápěstí ruky, která psala. Tu se barva králova obličeje změnila a myšlenky ho naplnily hrůzou, poklesl v kyčlích a kolena mu tloukla o sebe.“

Na  stěně se objevila známá slova Mene, mene, tekel, ufarsin. Prorok Daniel je vyložil jako proroctví záhuby babylonského království a královu smrt. Zajímavostí je, že písmena z textu jsou v Rembrandtově ztvárnění psána pod sebe do sloupce, nikoli vedle sebe, jak by správně mělo být. Důvodem samozřejmě může být neznalost hebrejské lingvistiky, ale pravděpodobně jde o kompoziční hledisko –  písmena vypadala, že ve sloupcích do obrazu sednou prostě lépe, než kdyby byla napsaná tak, jak bylo běžné. 

Na stěně se objevila známá
slova Mene, mene, tekel, ufarsin.

Dalším nepřesným znázorněním je šat postav. Jejich oděvy jsou raně barokní se závanem orientu v podobě králova turbanu a roucha, které mělo také ve starověké Mezopotámii pravděpodobně odlišnou podobu. Obraz perfektně vystihuje onen moment zděšení. Cítíme z  něj ztuhlost a  vytržení. Do poslední chvíle se všichni bezstarostně bavili, popíjeli víno a užívali si jídla. Najednou se za celou skupinou objeví píšící ruka. Král se otáčí, a přestože má hrozivý výjev za zády a vidí ho jen koutkem oka, všichni vědí, že nic už nebude jako dřív. Nikdo sice v tento moment neví, co text znamená, ale nepříjemná předtucha něčeho zlého je čitelná ve všech tvářích.

Vytržení Rembrand znázornil nejen údivem ve tváři, ale také Belshazarovým rozpažením a vylitím vína ze džbánu v pravém dolním rohu. Samotná kompozice je diagonální a tedy dramatická. Na obraze najdeme dvě základní diagonály. Nejvýraznější je z pravého spodního rohu do půlky levého kraje přes osvětlené postavy. Druhá vede od pravého horního rohu, ruky s nápisem, přes Belshazarovy rozpažené ruce a končí ve zlatém řezu. Diagonální kompozici podporuje také barevnost obrazu. Všimněme si, že králova tvář a červený plášť ženy v rohu jsou namalovány výraznými teplými barvami, kdežto okolí je tvořeno studenými tóny. Samotný nápis je tepelně neutrální.

Tváře zúčastněných jsou osvětleny, naopak pozadí je tak tmavé, že nerozeznáme, co se v něm odehrává. Tento efekt zvýrazňuje dramatičnost a soustředí divákovu pozornost na děj v obraze. Výborný optický trik se světlem nám Rembrandt předvedl v souvislosti s nápisem na stěně. Písmo z mraku svítí ven, přitom se nám zdá, že pozadí, na němž je zapsáno, má skoro stejný valér, tedy světlost. Pokud si ale obraz převedeme do černobílé, zjistíme, že pozadí je naopak velmi tmavé a proto z něj světlá písmena tak září. Dílo si tedy zakládá především na dramatičnosti, nenadálém pohybu a šoku v určitém momentu zastaveném – jako fim během přehrávání (fiury se nám díky tomu zdají být živé, jako by existovaly před i po obraze). Dílo je rozhodně Rembrandtovým dílem mistrovským. Jeho rozměry jsou 1,68 na 2,09 metru a můžete si jej prohlédnout v Národní galerii v Londýně

Děvčátko na cestě za štěstím

Co děvčátkoje to štěstí? Možná by to jeden v příběhu Andersenova zmrzlého Děvčátka se sirkami nečekal, ale ona ta pohádka v muzikálovém podání Studia DVA je hlavně o štěstí, cestě za ním, i o scestí, na něž touha zavádí. Děvčátko – symbol křehkosti a štěstí, které každý potřebuje a hledá především o Vánocích. Ve Studiu DVA je děvčátko trochu přerostlé, part je to pro dítě přeci jen náročný a hrají ho tedy už dospělé herečky. Čím hlouběji se člověk do děje ponoří, tím více to přestane vnímat, a kdo ví, možná to byl i záměr, vždyť každá žena v sobě nese děvčátko – křehké a šťastné, toužící po hřejivé náruči. Divadlo bylo to nedělní adventní dopoledne plné dětí, které slyšely, že tam nahoře je Bůh. Tu tesknotu a smutek rozhání trochu mondénní paní štěstěna a vtipný anděl. No však je to muzikál. Na druhou stranu zásadní zvěst toho, že sny se děvčátku splní a že v nebi ho čeká štěstí, je v dnešním světě potřebná víc, než se možná zdá. S touhle drsnou pohádkou se dětem bude paradoxně lépe usínat, zbavuje totiž strachu ze smrti. Motiv, že svět není vždy spravedlivý, snad děti povede k zájmu o starosti a osudy druhých, třeba i dětí, které se k nám plaví z jiných břehů.

Popište jeden zásadní moment z cesty na pomoc uprchlíkům?

odpovídají dobrovolníci, kteří pomáhali na místech, kudy prochází uprchlíci

Josef Žárský, 20.– 22. 9. 2015, mezi Srbskem a Chorvatskem

V noci jsou tisícové davy uprchlíků často nuceny přespat v obklíčení policejního zátarasu. Jelikož se dostatek pokrývek a podobného lidem nevejde do autobusů, které je převážejí, zůstávají někteří spát na betonu. Některé humanitární organizace v noci nepracují a proto bývá pro dobrovolníky problém sehnat vůbec nějaké deky. Když se deky na místo dostanou, dobrovolník roznáší mezi lidi po třech a více dekách, aby měl jasno, komu přímo deku podává. Jeden muž chtěl deku pro svou sestru, další pro svého dědu, který ležel na zemi, ale žena nebo stařec mi bylo moc málo, hledal jsem děti. Když mě někdo vedl ke svému dítěti, svítil jsem na něj baterkou, abych se přesvědčil.
Když jsem hledal toho starce, už jsem ho nenašel, doufám, že byl pod pokrývkou od jiného dobrovolníka.

Elva Frouz, diakon a učitel

Kolem stovky lidí sedí na pytlích s oblečením nebo stojí mezi nimi – večerní porada Czech teamu na přechodu Berkasovo/Bapska. Hodnotí se den a rozdávají úkoly na noc. Kdo mluví, mluví k věci. Pak všichni vyrážejí do noci, aby se ujali své práce – rozdělovat dav do přehledných skupin, uklidňovat rodiny, těšit děti, vařit čaj, rozdávat oblečení potřebným, uklízet odpadky. Když se pak vyčerpaní uprchlíci vynořují ze stanového tunelu, ocitají se díky českým dobrovolníkům na ostrůvku přijetí a respektu k lidské důstojnosti. Je to pro ně na jejich dlouhé cestě pravděpodobně zcela výjimečná zkušenost. Vrací se jim do očí život, děti se uvolňují. Aspoň na chvíli, než bude třeba
znovu vyrazit do tmy. 

Když jeden člověk věnuje vlídnou pozornost druhému, jsou oba obdarováni radostí, která k nim přichází jakoby z jiného světa.

Neumím poznat, jaké místo má tenhle ostrov na globální politické mapě. Nedokážu změřit, nakolik jsme komu opravdu pomohli. Nevím, k čemu všemu tenhle proud lidí, lidí a zase lidí směřuje, co všechno bude mít za následek. Cosi jsem ale zažil a o tom svědčím. Když jeden člověk věnuje vlídnou pozornost druhému, jsou oba obdarováni radostí, která k nim přichází jakoby z jiného světa. Když naproti mně stál zástup těch, kteří kromě nejasné naděje na život beze strachu nemají vůbec nic, prožíval jsem, že jsme na tom vlastně stejně. I my jdeme do neznáma s nejasnou nadějí. Rozdíl je jen v tom, že si to ve svých pevných domech a rychlých autech
nemusíme tolik připouštět.

A ještě a hlavně : znovu jsem zakusil, že dobré dílo nemusí stát na ofiiálních strukturách, předem daných rolích, funkcích a osobní moci. To, co teď žije na kopci mezi Srbskem a Chorvatskem, se sytí z mnohem hlubších zdrojů – z důvěry, odvahy a lásky. Chci si tu sílu zapamatovat. Ještě ji budeme všichni hodně potřebovat.

Martin Procházka

O těch nejsilnějších zážitcích se nedá bohužel psát. Zlomové byly okamžiky pomoci a slova uklidnění těm, kteří to opravdu potřebovali a pro které jsme byli jediní na světě, dle jejich slov, kteří se k nim chovali jako k lidem.

María Gabriela Martín Cantisano, vesnici Harmica mezi Chorvatskem a Slovinskem

Pomoc byla zcela organizovaná místními a už probíhala několik dní, když jsme dorazili na hraniční přechod. Dobrovolníci, které jsme potkali, byli různí lidé různých původů a mluvili různými jazyky, většinou anglicky. Zapojili jsme se rychle a moc jsme se neptali, kdo je kdo. Já jsem pomáhala skupině místních lékařů a v tom improvizovaném zdravotním zařízení byli kromě lékařů a pacientů také ti, kteří umožnili komunikaci tlumočením. Večer během krátké klidné chvilky jsem začala mluvit s jedním dobrovolníkem–tlumočníkem. Už jsme se bavili dříve, když jsem mu říkala, že jedu z České republiky a on na to odpověděl, že má doma škodovku, černou Octavii. Byli jsme oba unavení a zeptala jsem se ho, jak dlouho tam je. „Dva dny.“ Udělal malou pauzu a pokračoval: „Ze Sýrie do Turecka, pak Řecko, Makedonie, Srbsko, teď Chorvatsko, už je to 20 dní.“ Teprve tehdy jsem si uvědomila, že on je sám uprchlík a ne Chorvat, který přišel pomoci. V tuto chvíli jsem byla přesvědčená, že opravdu jsme jenom lidé a jsme všichni stejní. Že jediný důvod, proč sama nejsem v jeho pozici, je čistá náhoda.