Zaříkávání reality

Rozhovor s Darinou Alster nejen o spiritualitě a mateřství v její tvorbě z posledních let, prezentované na výstavě v NoDu.

 Darino, z Tvojí výstavy je vidět, že v ní velmi intenzivně zpracováváš mateřství. Co si myslíš o vztahu umění a mateřství?

To je zajímavá otázka. Myslím, že mateřství a umění je v něčem v přímém rozporu. Na to, aby se člověk stal umělcem, potřebuje mít velmi silné ego. Potřebujeme mít dost drzosti se umělcem stát. Naopak v mateřství člověk cítí často víc než sám sebe, své okolí. Matka se cítí jako místnost, a dokud nejsou všichni v té místnosti v pořádku, tak není klidná. Často nedokáže odlišit pocity ostatních od svých pocitů.

Od té doby, co mám Sofiu, tak mám takovou nemoc – artózu, potřebuju dělat umění, i když se to vůbec nehodí a je to náročné. Chci být dobrá matka i dobrá umělkyně – nebo umělkyně a matka, na pořadí nezáleží. Vnímám že žiju život, jako bych tkala koberec z dvou různých látek, které jsou nespojitelné, ale navzájem se prolínají a je zajímavé je spojovat, vzniká z toho něco nového. Ale je to náročné. Chápu umělkyně, které když se stanou matkami, tak s uměním skončí a tvorba se jim posune do vytváření atmosféry domova. Byt nebo partnerský vztah může být také umělecké dílo.

Vnímáš svoji dceru Sofii jako umělecké dílo?

Sofia je pro mě velkou láskou a inspirací, ale není moje umělecké dílo. Žijeme spolu, tahám ji hodně do své tvorby, ale nezaměnuju ji s projektem. Bylo by to pro mě příliš manipulativní. Sofia je umělecké dílo života. Hodně se od ní učím. Když dělám umělecký projekt, snažím se, aby to bylo do posledního puntíku takové, jaké chci. To se Sofií nejde, vstupuje do hry s vlastní miminkovskou vůlí naprosto mění situaci. Často v mateřství nevím, jestli konám správně. Řídím se instinktem jako každá novopečená matka. Je pro mě hodně důležité, abych nikdy nemusela říkat, že vše zajímavé bylo předtím, než se Sofia narodila. Ráda bych za čas řekla: Se Sofií to všechno teprve začalo!

Takto by se asi dalo říct, že právě ono přesáhnutí vlastní egoity se děje ve vztahu k druhému člověku. Ve vztahu, kde je druhý inspirací a ne tím, kdo je plně kontrolovaný…

V tom s Tebou souhlasím. Ale je to jiné ve vztahu partnerském a jiné v rodičovském. Často jsem Sofiin „otrok“, miminku se musí vše přizpůsobovat. Během dne jsem tu jen pro ní, tvořím pak hlavně v noci, kdy mám čas sama na sebe.

Propojování mateřství a umění je jednoznačně výzva.

Takže bereš mateřství i jako výzvu pro sebe?

Propojování mateřství a umění je jednoznačně výzva. Nemám ještě jasno v tom, co to udělá. Jsem zvědavá, kam mne tento životní experiment dovede.

Kromě motivu mateřství byl ve výstavě i silně přítomný motiv smrti.

Předtím než jsem měla Sofii, tak jsem vnímala své umění jako hledání odpověďi na smrt. Snažila jsem se s tímto motivem vyrovnat, protože mi zemřela máma, když mi bylo necelých dvacet a její smrt mi ukázala bránu do jiných světů. V tvorbě jsem potřebovala téma smrti objevovat skrze jiná témata, třeba téma času nebo spirituality…

Když se Sofia narodila, viděla jsem, že nic není tak přímo protikladného smrti jako zrození. Nic není tak fatální jako smrt a narození má v sobě podobnou osudovost. Když člověk zemře, je ztracen a na tomto světě už se s ním nikdy nesetkáš. Když se ti narodí nový člověk, je prostě pořád s tebou. ať se ti to líbí nebo ne.

Jaká myslíš, že bude tvá tvorba, až budou tvoje děti v pubertě?

Tak to jsem vážně zvědavá.(Smích)

Na výstavě si člověk všiml, že často používáš spirituální nebo esoterní motivy. Co pro Tebe vlastně znamená Bůh a umění?

Myslím, že mým posláním je vnášet právě spiritualitu do současného umění. Inspirovat současného člověka ke spiritualitě. Dnešní člověk může kombinovat různé prvky z různých tradic a vytvářet tak svojí vlastní mytologii. Může být křesťan, gay a ještě k tomu používat tarot a nemusí se cítit blbě, nebo může mít rád i ostatní náboženství – buddhismus, hinduismus… Snažím se v tvorbě tato témata otevírat, abych je přiváděla zpátky do hry dnešního světa. Před lety jsem vytvořila videohru Personal Tarot, mým cílem bylo na Tarot upozornit jako na medium dávné minulosti, které může být v dnešní době aktuální. Nebo jsem dělala projekt Imago Dei pro galerii Artwall. Chtěla jsem ukázat, jak by mohl vypadat božský archetyp ve všedním dni v ulicích města. Člověk může jet po městě a zahlédnout Boha kdekoli – třeba v kojící matce nebo v muži, který se dělí o chleba s bezdomovcem…

Potřebu spirituality v každodennosti jsem si uvědomila v Indonésii, kde jsou lidi hodně věřící. A přitom jsou to lidi jako my, nemusí nosit všichni burku, nebo být zahalení. Bavíš se s těmi lidmi a oni tam ani nemluví o náboženství, ale cítíš to z nich. Třeba je ramadán a přátelé najednou třeba nekouří, nejí se, nepije, až do setmění. Vejdeš do hinduistického chrámu a zeptáš se, jestli můžeš zapálit vonnou tyčinku a mniši se tě zeptají, jestli jsi věřící. A když řekneš ano, máš jejich důvěru, ať jsi jakéhokoliv vyznání.

Takže hledáš Boha ve světě, který je bezprostředně kolem nás?

Ano ve světě, který každodenně žijeme. Úplně mě dostalo, že v prostředí kde je spiritualita přirozenou součástí života, je přítomnost Boha znát v úsměvu a vnitřním klidu každého člověka. Když jsem přijela z Jávy, měli jsme zrovna v bytě volný pokoj, tak jsem z něj udělala modlitebnu. V modlitebně jsi se nemusel nutně modlit, ale neměl jsi tam přinášet stres a zmateně nebo zásekově přemýšlet. Nejlepší bylo tam jen potichu být a cítit boží přítomnost. A když byl člověk ve stresu a nervózní, tak do modlitebny jen s pokorou vstoupil a nechal se uklidnit. Přesně takhle ten prostor fungoval. Modlitebna ti dala nemyšlení a v tichu se objevovaly odpovědi na tvé vnitřní otázky.

Projít tím racionálním, mentálním labyrintem, než jsi došel k oltáři.

Co bylo esencí tvé modlitebny na proběhlé výstavě v NoDu?

Video-oltář byl vlastně esencí té výstavy. Druhá místnost byla mentální. Musels projít tím racionálním, mentálním labyrintem, než jsi došel k oltáři. A pak jsem chtěla vytvořit něco, co člověka zasáhne v nitru. Video-oltář byl hodně o rozhraní. O rozhraní nitra, o rozhraní mezi světy – tím reálným a tím duchovním, který tam člověk cítil. Byla to taková vstupní brána. Na diváky to působilo tak, že tam trávili dost času. Sama jsem ve video-oltáři pobývala s přáteli, protože nám tam prostě bylo dobře.

Dalo by se říct, že to místo s oltářem je za nějakým rozhraním běžných životů, kterými lidé prochází…

Je to místo vnitřního ticha, ukryté v nitru každého člověka. Je příjemné vědět, že i když tam člověk nestíhá zajít, oltář tam pořád je. Prostor za dennodenní realitou. Dnes je těžká doba – společensky a politicky, hodně lidí ji kritizuje a málokdo řekne, co by mohlo pomoci. Myslím, že nám obecně chybí spiritualita. Líbilo se mi, když jsem nedávno byla na Shromáždění za smíření v kostele u Martina ve Zdi a organizátoři zdravili kromě vyznavačů různých náboženství i ateisty. Tak přesně to vnímám – spiritualita je i pro ateisty. Co vlastně znamená slovo Bůh – „Jsem, který jsem“? Je to zakuklené slovo pro něco, co vlastně žádné slovo nemá, protože se jedná o skutečnost za slovy. A když se bavíme o spiritualitě myslím, že na ní má právo ateista stejně jako každý jiný.

Komentáře

Co na to říkáte?