Vylezte na strom

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč;
toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“
On rychle slezl a s radostí jej přijal.
Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“
Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“
Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. ( L 19,1-9 ČEP)

 

Atmosféru velkých shromáždění na vlastní kůži poznal asi každý z nás. Každý v životě okusil významnou osobnost, při významném dění. A často v doprovodu významného počtu přihlížejících. Vzpomeňme, jakou napjatou a vzrušující vlnu emocí vyvolá příchod oblíbeného hudebníka na podium. Najednou náš kýžený idol není jen na míle vzdálen v rádiových vlnách, ale je tady! S námi! Teď! Kdybych byl o pár metrů blíž, mohu si na něj sáhnout, podat ruku, objat jej, v euforii snad i políbit. Hvězda už není jen na nebi ale i na dosah.

Těm z vás, kteří hudbě neholdujete, může na mysli vytanout shromáždění politické. V dějinách jich známe spoustu. Ať už z vyprávění učebnic nebo přímo ze života. Představte si, jaké nadšení davu (a nově ustanoveného Národního shromáždění) muselo provázet kroky z vlakových schůdků čerstvě zvoleného prezidenta Masaryka, při jeho návratu z exilu. Vzpomeňte, několik let zpátky se lidé v slzách štěstí radovali a s transparenty jásali při projevech zástupců nově vzniklého Občanského Fóra.

Pro ty, kterým ani věci veřejné tolik neříkají, a tím už vůbec nemyslím tu politickou stranu, můžu připomenout šílenství probíhající kolem sportovních událostí. Jaká to míra sentimentu a hrdosti zachvacuje fanoušky při zpěvu národní hymny a při pohledu na geroje stojících na piedestalech vítězů!

Ať už jsme příznivci kultury, politiky či sportu, ve všech třech přízních nás jedno spojuje – touha být blízko zdroji. Touha setkat se s hvězdou. Touha setkat se s tím, kdo zasahuje do našich životů.

Jedno nás spojuje – touha být blízko zdroji.

Vyprávění, které jsem vybral pro dnešní neděli, nám popisuje podobně mohutné setkání, ale úplně jiného typu. Ježíš, když už je nějak známý, tak spíš pro slova vyřčená než vyzpívaná. Více nežli politicky – národně, promlouvá na konkrétních místech, spíš k menším skupinám lidí, nejčastěji k jednotlivcům – byť známe i velká shromáždění na téma sociálních jistot, kdy nejenže krásně mluví, ale dokonce i shromážděné nasytí. Jaký to vzor pro dnešní levici i pravici! Dav, který jej v Jerichu obklopí, nejásá ani kvůli sportovním výkonům – byť nutno uznat, že cestu má za sebou již dlouhou a projít takový kus země není jen tak. Jerichem se šíří zpráva, že prochází člověk, který odkazuje hlouběji, než do světa kultury, politiky a sportu.

Zacheus je člověk spíše ze spektra politického. Dobře rozumí financím a daním. V životě dosáhl vysokého kariérního postu a jistě je i obstojným manažerem. A přece ví, že život má i jiné rozměry, než které si vyměřil. Toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je. Problémy jsou ale na místě. Nejen, že mu jeho pohled zastře velký dav, který snad ani z podstaty jeho povolání nechce, aby se na Ježíše někdo takový díval – copak má někoho tak významného očumovat nějaký hříšník? I on sám za sebe má nesnáze. A to se svojí výškou. Žije možná smutný paradox toho, že přes všechny výšiny, kterých na pracovním poli docílil, přes vysoké postavení, sám přirozeně zůstává nízký, nikam moc nedohlédne. Ví, že jeho přirozenost nedosahuje nikam výš, než jak ho Bůh stvořil. Zdá se, že i ten, který je z hlediska společnosti velice privilegovaný, nakonec zůstává posledním. Tím, který je za hradbou lidí, kteří si, v uvozovkách, “zaslouží vidět víc”. Co teď ale? Vždyť já ho vidět chci! Já jej chci poznat!

Otevřenému srdci se meze nekladou. Odvahu vyjít ze své prekérie Zacheovi nemůžeme upřít. A co mu dokonce nemůžeme upřít je vtip, či snad důvtip, s jakým krok k velkému setkání udělá. Dovolím si tvrdit, že málo koho z nás by fantazie natolik “trkla” a vynesla až ke koruně stromu. Zacheus se neprodírá lidmi s velkolepými řečmi o tom, že on, přece jako vrchní celník, musí být vší parádě, co se děje, nejblíž. Nerozhání dav, nikoho neomezuje, nikomu neupírá setkání s Ježíšem. Jen ví, že nenajde-li obratný způsob, jak se s ním může shledat taky, přijde o něco velkého, podstatného. Již zmíněná fantazie mu pomůže k tomu, aby o nic důležitého nepřišel.

Pod pojmem fantazie si dnes asi často představíme něco, co se děje pouze v našich hlavách, mimo jakoukoliv realitu. Důležitá je však otázka: copak to, co se děje v našich hlavách, není reálné? Copak fantazie, které prostupují našim vědomím i nevědomím nejsou naší součástí,

copak netvoří naší bytost? O co dnešnímu člověku jde, když neustále monotematicky opakuje, že každý musí jít za svým snem? Že sen, to je brána do světa, to je ten krok do života! Copak nejde o to, vyjádřit touhle lidovou slovesností, že před jakýmkoliv reálným uskutečněním našich osobností, stojí naše fantazie, naše touha vykračovat světu v ústrety. Vykračovat tak, jak bychom rádi, jak se nám to honí v hlavě? O čem to vlastně zpívá John Lennon, když člověka vyzývá Imagine – představ si/fantazíruj. Představ si, že tu nejsou žádné země, které jsou kvůli svým hranicím ve sváru! Představ si, že není ani nebe a peklo, ani plus ani minus, že je tu zem, kde tu jsme všichni, rovni – a konec konců, jak zpívá taky Dan Bárta – mezi nebem a peklem je zem! Představ si, že tu není žádné náboženství, na základě jehož se lidstvo navzájem bije po stovky let, byť víme, že to není celý obraz skutečnosti! Na počátku velké humanistické revoluce, která zavdala na rovnost všech lidí, všech národů a ras, připustila vší pestrost, revoluce, která zavdala na osvobození člověka, stojí Martin Luther King a říká: I have a dream/Mám sen – sním o tom, že…

Fantazii se meze nekladou. Fantazie nám umožní vidět mnohem víc, mnohem víc poznat, tak jak umožnila i Zacheovi. Fantazie dohnala Zachea na strom, z kterého vždy vidíme perspektivu, větší celek. Co ale vlastně uviděl, když vyšplhal do větvoví? Člověka! Děti, starce, mladé lidi, ženy, muže. Viděl vojáky v ruských uniformách, viděl protestující ukrajinský lid. Viděl ženy zahalené v šátcích, může s jarmulkami na hlavě. Viděl muslimy, židy, křesťany. Viděl člověka východu, západu, severu i jihu. Viděl protestanty, katolíky, pravoslavné. Viděl bolesti i radosti. Poznal člověka – všude tam byl – poznal jej v plnosti.

Fantazie dohnala Zachea na strom, z kterého vždy vidíme perspektivu, větší celek.

Mnoho z nás už má léta lození po stromech za sebou. Já sám bych asi ještě mohl, ale přiznám se, že nejsem moc sportovní typ. Co nám ale nikomu, i nesportovním typům, nikdy nebude upřeno, je svoboda mysli a prostor pro naše fantazie, sny. A možná nám chce příběh říct, že zapojíme-li skutečně do našeho života to, co máme dáno dovnitř, do našich srdcí, že právě takto se můžeme s Ježíšem skutečně setkat, skutečně jej zakusit, prožít reálně v hmatatelném světě. Ono totiž, když se vrátím k symbolice našeho vyprávění, setrvávání pod stromem, je tak trochu čekáním na Godota. Stojíme a vyhlížíme, kdyže vlastně hlavní hrdina přijde a on nepřichází. A tak se z veškerého našeho bytí pod stromem stává absurdní drama. Takové drama, které nepřipouští možnost na strom vylézt a rozhlédnout se. Drama, jehož absurdita stála a stojí v dějinách milióny životů. Drama, na jehož konci hrdina nepřijde a omlouvám se, že jsem vyzradil pointu.

I když se zpočátku mohlo zdát, že lození na strom je trochu výstřední a pošetilé, Zacheus poznal, že je to cesta ke Kristu. Slyšel ho, jak mluví a mluvil tak, jakoby zpíval krásné písně lidu, jakoby obsáhl všechen folklór na této zemi, poznal všechny melodie, všechny zvuky. Viděl, jak mluví o člověku a jak k němu jedná. Viděl, že neopomíjí nikoho, že všechny zahrnuje pod svou náruč. Že chce nasytit každičkého, všem nalít dobrého vína. Viděl Boží lásku k veškerenstvu. Jásal, že jeho dlouhé kroky vedou ke každému. Jásal, že je neúnavný, že pro lásku je schopen projít celou zemi. Jásal, že přijímá každého, i jeho, nízkého do vzrůstu ale velkého srdcem. Jásal, když pochopil, jaká je to radost myslet na druhého člověka. Jásal, když pochopil, jak krásné je vzdát se sám sebe. Jásal, když pochopil, že vzdá-li se sám sebe, sám sebe v Boží milosti nalezne. Jásal, že “dnes přišlo spasení do Tvého domu, vždyť je to také syn Abrahamův”!

Milující a šťasten. Tak, jak to po nás Ježíš kdy chtěl a chce.

Co bylo s našim celníkem dál, to nevíme. Já si myslím, že co mu zdraví dovolilo, šplhal na stromy, díval se na svět a intenzivně cítil, jaké milosti je člověku dáno. Přemítal snad nad tím, že všem přeje, mít rozhled z koruny stromu. A když už na stromy lézt nemohl, nic mu nebránilo usadit se do listí na vrcholcích aspoň ve svém nitru. Nic mu nebránilo popustit uzdu své fantazii a být skutečně šťastným.

Rozličné etapy vývoje lidstva nám říkaly, že cit a kor ten náboženský, je návratem zpátky na stromy. Když přemítám o tom, čeho se Zacheovi na stromu dostalo, vždy se budu po větvích stromu – a je to strom života, který nám je darován – vyšplhávat rád. Milující a šťasten. Tak, jak to po nás Ježíš kdy chtěl a chce. Tak, jak nám ve své spásné moci nabízí. Amen

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.