Zdravá míra narcismu je v náboženství podporovaná

K aktuálnímu tématu si naši redaktoři Barbora Karešová a Zdeněk Kříž přizvali teologa Mgr. Pavla Bargára, Th.D. z Evangelické teologické fakulty UK. Zkoumat tentokrát budeme narcismus, který lze vykládat jako sebelásku, sebestřednost a potažmo i neschopnost nahlížet věci z jiného než vlastního úhlu pohledu.
B: Nejprve mne bude zajímat, co soudíš o vztahu narcismu a náboženských systémů?
P: Náboženství je víceznačný pojem. Pokud někdo tvrdí, že mluví z pozice konkrétní víry, tak se může zaštiťovat absolutní autoritou: „je to tak napsané v Bibli, a proto to musí být tak a tak“. To může být využité jak v pozitivním smyslu, tak i zneužité ve smyslu narcismu. Odvoláním na náboženskou víru může vzniknout mnoho dobrého. Zas na druhé straně to může vést ke strašným věcem – zneužívají se jednotlivci, nebo dokonce celá skupina lidí, nebo i celé národy ve jménu nějaké myšlenky.
B: Podle psychologů je jistá přirozená míra narcismu zdravá. Lze to říci i o náboženství?
P: Je otázka, co je zdravý narcismus a jestli vůbec může být narcismus zdravý. Pokud však vidíme narcismus jako sebelásku, tak nějaká pozitivní míra tam může být. Vysvětlil bych to odvoláním na dvojpřikázání lásky: „Budeš milovat Hospodina, Boha svého. A svého bližního jako sebe sama“. Profesor Trojan na Evangelické teologické fakultě to vysvětluje ne jako dvojpřikázání – láska k Bohu a bližnímu, ale jako trojpřikázání lásky – že je tam ta láska k sobě: „budeš milovat bližního jako sebe sama“. V jistém smyslu je ta sebeláska potřebná. Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného. Aby dokázal ocenit ostatní a vidět jejich hodnotu, tak je potřeba mít i vlastní hodnoty. Abych se vrátil k původní otázce: tak ano, jistá míra zdravého narcismu je v náboženství podporovaná.
Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného.

Z: Jedna z definic narcismu jej vidí jako představu o vlastní výlučnosti. Jak se v této souvislosti lze vyrovnat s mýtem o vyvoleném národě?
P: První, co nám přijde na mysl, je židovský národ jako ten vyvolený. Zajímavé je, že smyslem té vyvolenosti byl služebný charakter. Izrael byl vyvolen proto, ne že by byl lepší než ostatní národy. Podle rabínského podání o darování Tóry šel Hospodin za ostatními národy a až poté, co odmítly, tak šel za Izraelem a ten ji přijal. Vyvolenost tedy reprezentuje jistý závazek. Jde o to, aby společenství odolalo jistým tlakům a pokušením – neobrátit tu službu nebo to určení, které je dané, na nějaké vlastní vyvýšení na úkor ostatních.
Z: Antikrist je vykreslený v biblickém podání (Izajáš, Ezechiel, kniha Job) a tradici jako padlý anděl, jehož postavení mu nebylo dost dobré. Chtěl víc a vzbouřil se samotnému Bohu. Takový prototyp narcismu. Myslíš, že je narcismus důsledkem zla, nebo jeho příčinou?
P: Dokážu si představit, že je to tak i tak. S přihlédnutím k verzi s padlým andělem bych se spíše přikláněl k narcismu jako příčině a zlu jako důsledku. Antikrist sám sebe vylučuje z Boží výzvy a zavírá se do sebe. Lze to tak vykládat. V Tolkienově Silmarillionu Stvořitel tvoří svět hudbou. Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců. Jedna z těch vyšších bytostí – Melkor – si myslí, že je ta skladba pro něj příliš úzká. Nechce se do ní zapojovat a nechce vytvářet variace na téma. Takže se oddělí od té celkové skladby, která je určena Stvořitelem. Pohrdne dary, které mu byly dané. Ačkoliv měl možnost tvořit sám – v rámci skladby vytvářet hlasy – pohrdl tím. Uzavřel se sám do sebe a chtěl pěstovat pouze svou vlastní skladbu, vlastní melodii. Myslím, že je to taková paralela k mýtu o Antikristu z našeho kulturního světa.
Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců.

B: Nakonec se Tě zeptám, co bys poradil našim čtenářům, aby se vyhnuli příliš narcistní interpretaci Písma.
P: V první řadě, když člověk vykládá Písmo, zvlášť za účelem přípravy třeba kázání, nemělo by to být čtení jen pro vlastní obohacení. Ne kvůli tomu, aby člověk při rozhovoru dokázal pronést pár dobrých bonmotů. Snažit se mít vždy na paměti to širší společenství a kontext, ve kterém jsem zasazený. Myslím, že je více takovýchto strategií, věcí, na které pamatovat. Jeden, takový až skoro sloganový způsob, je ten „what would Jesus do“ – co by udělal Ježíš? Další zásadou je ptát se, zda to přináší pokoj, osvobození… Ptát se na tyto věci, které bych označil jako aspekty, nebo kvality, Božího království. Pomáhá můj výklad ke zlepšení stavu lidí okolo mě? Je spravedlivý vůči různým skupinám lidí? Nebo jak jsem zmiňoval na začátku rozhovoru: dvoj – vlastně troj – přikázání lásky – láska k Bohu, k bližnímu a k sobě samému. Mít to vždy na paměti: aby v mém výkladu nepřevážila láska k sobě samému, ale aby byla vždy v rovnováze s láskou k Bohu a láskou k bližnímu.
B, Z: Dík za rozhovor.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.