Objevit v sobě renesanční bytost

Být básníkem může znamenat mít určitou oblibu v sobě samém – ve svých slovech, vnitřních pohybech. Básnictví v sobě také může zahrnovat snahu onu krásu objevovat, harmonizovat, nacházet odpovědi pro své složité otázky, pravdivě zachytit rozporuplné skutečnosti nitra a pozvat tyto uvědomělé pravdy k nové naději. Básnictví může být lásky plným pokusem o hledání krásy v realitě a přetváření reality ke kráse. Právě takovou básnířku pro mne reprezentuje Kateřina Málková, autorka z almanachu Hledání, se kterou jsem vedla tento rozhovor. Tu renesanční bytost, která krásu nehledá nejen sama v sobě, ale i ve světě kolem sebe.

přežít a rozvíjet se, překonáváním strachu, snahou dát životu smysl

Řekni na začátek pár slov o sobě…čím se zabýváš?

Zabývám se snahou přežít a rozvíjet se, překonáváním strachu, snahou dát životu smysl, usilováním o štěstí, a chytáním motýlů poezie. Od těchto cílů se odvíjí veškerá má činnost: vrhla jsem se na učení angličtiny a italštiny, ačkoli se bojím lidí. Jezdím po Praze na kole, což mě činí schopnou žít v tak velkém městě a cítit se přesto jako v přírodě a stále na výletě. Svou práci učitele vykonávám též na kole, na kterém pendluji mezi svými žáky. V rámci seberozvoje se ze sebe snažím vytvořit všestrannou renesanční bytost hojným čtením, sledováním filmů, navštěvováním výstav a vrháním se do jakýchkoli fyzických, duševních a duchovních aktivit, které se namanou. Toto yes-manovství se mi ukázalo býti velmi dobrodružným a podnětným.

Jak jsi začala psát básně?

Když jsem si v dětství všimla, že se některá slova rýmují, začala jsem si s nimi hrát. Moc mi nezáleželo na smyslu, pouze na rýmu, takže vznikaly rýmy dost absurdních kontur a básně surrealistického ražení. Mým asi prvním rýmem byl nadšený komentář k štědrovečerní večeři „Mlíčí klíčí.“ To mi bylo asi šest let, od té doby postupně vznikly drobné knížečky „Pověsti staročeské,“ nechtěně vtipně odrážející komunistického ducha doby a sbírka básní pojmenovaná „Básně.“ K psaní básní jsem tehdy lanařila širé okolí, z něhož se rekrutovaly dvě nadané sestřenice, s kterými jsme pak na některých básních spolupracovaly.

Co Tě inspiruje k tvorbě? Jaké zkušenosti či autoři Tě ovlivnily?

Dlouho jsem psala na vlastní pěst bez vlivu jiných autorů. Vyplývalo to z toho, že jsem byla spíše do větru a do světa a nerada jsem se věnovala čtení. Pokud už jsem se mu věnovala tak jsem četla science-fiction a brakovou literaturu. Časem jsem začala číst psychologické knihy. Nadšeným čtenářem jsem se stala až po studiu anglistiky-amerikanistiky na UK, kde mě donutili přečíst 200 knížek v angličtině. Naučili nás odborně rozebrat text a díky tomuto nástroji mě začalo bavit číst. Po dokončení studií jsem se vrhla do čtení s takovou vervou, že jsem měla rozečtených i 30 knih najednou. A samozřejmě, že mě to ovlivnilo, jako mě ovlivňuje jakákoli má historie i současnost. Ovlivnila mě četba haiku, líbí se mi tímto nástrojem zachycovat intenzivní poetický moment, ačkoli myslím, že tvořím spíše pseudo-haiku, nedodržujíc žádná rytmická ani strofická pravidla. Pouze náladu a krátkost básně. Tématicky mě asi nejvíce ovlivnil můj kamarád Filip Němeček, který často píše o lidech, zejména těch sociálně slabších. Jelikož se mi líbí poetika utrpení a ošklivosti, jako to například vidíme v Prokletých básnících, také mé básně často zalidňují šiky bezdomovců či jinak znevýhodněných osob. Nicméně klíčem k mému psaní je mi touha vyjádřit náladu okamžiku, ladění, které by možná poukazovalo na odkaz impresionistů. Mívám přes den „poetické momenty“ kdy mi nějaký drobný detail skutečnosti, mé vnitřní nebo té vnější přijde neskutečně krásný a popadne mě touha jej literárně nakreslit. Ale nejraději takto v kráse zobrazuji něco primárně ošklivého. Líbí se mi takto měnit skutečnost k lepšímu.

Snažím se, aby každý moment mého života byl básní a kostelem zároveň


3) Co ve své tvorbě hledáš? A nalézáš také?

Snažím se, aby každý moment mého života byl básní a kostelem zároveň, aby můj život byl svatou básní plnou krásy a hodnoty. Překládám každodenní skutečnost v skutečnost mytickou nebo pohádkovou, což činí život kouzelným skoro jako v dětství. Myslím, že je psaní básní velmi zdravé. Všimla jsem si, že když začnu myslet poeticky, docela jinak dýchám, dlouze a hluboce, jako v jógovém cvičení a jsem přítomna právě teď, jako v meditaci. V těchto krásných momentech se cítím naplněna láskou ke skutečnosti přesně takové, jaká je, a cítím přítomnost Boží. Pro toto všechno mi poezie, modlitba a meditace velmi srůstá.

Na závěr několik Kateřininých básní:

ZÁZRAK

Zázrak je událost

s nekonečně malou pravděpodobností

výskytu.

Zázrak může vypadat jako sen.

Jako obrazová realizace myšlenkového materiálu.

Jako symbol pravdy.

Má snová hmota mě dnes doprovázela v metru.

Neboli: metro bylo dějištěm zázraku.

Neboť nepovažuji za příliš pravděpodobné aby:

Potom, co jsme s žákem probírali Müllerovu vilu ve Střešovicích,

Architektonické dílo 20. Století

Kolem 19.30,

Se kolem 20.30 když jsem jela metrem

Objevila mezi cestujícími dívka, která

Se jednou rukou držela madla

A v druhé svírala Mülerovu vilu

Z lepenky a špejlí

MŮJ DŮM MŮJ HRAD

Sedím v pokoji

Jako v zašpuntované lahvi vína

Otráveného

Venku přízrak dne

Všechny předměty, lidé, místa

Ztratily smysl

Hry, přátelé, svět.

Jen věčně vyrážím do boje

Zapřažen pár umouněných

Přízračných zrůd

A zmoklá, zbitá, špinavá

Se vracím do prázdného

A mrtvého hradu duše

Kde světly jsou jen

Skomírající pochodně

Hořící nadějí v šťastné zítřky.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.