Jsem nedělní člověk

rozhovor s Zbigniewem Czendlikem
Jste Polák, sloužíte v Čechách. Co bylo nejtěžší, když jste do Čech přijel?
To je tak dlouho, že už si ani nepamatuji. Představte si, že už jsem tu dvaadvacet let. S nadsázkou říkám, že už tu dvaadvacet let kazím lidi a nedaří se mi to. Mám pocit, jako bych se tu narodil, jako bych tu vyrůstal a celý život žil. Nicméně, bylo mi devětadvacet, když jsem přicestoval do Náchoda, kde jsem byl rok na praxi a po roce jsem se dostal do Lanškrouna, kde už jsem dnes v podstatě inventář. A tady jsem prožil ta nejplodnější léta života.
A jaké tedy byly ty začátky?
Nemůžu říct o nějaké situaci, že byla těžká. Já jsem člověk, který se dokáže přizpůsobit prostřed. I když pojedu na chvíli na dovolenou, hned se tam budu cítit jako doma. Pokud byste se zeptala, co je pro mě těžké teď, tak bych odpověděl stejně. Možná je to o mém způsobu života. Nic neberu jako těžký kříž. Vše je pro mě určitá výzva, s níž se rád peru.
Sám říkáte, že míváte v neděli vyprodáno. Jak to bylo, když jste sem přišel?
Ten termín jsem si vypůjčil ze showbyznysu, kde se občas pohybuji, ale k vaší otázce. Musím říct, že o tom nerad mluvím, aby to nevyznělo špatně pro mého předchůdce, protože mi vytvořil skvělé zázemí a já jsem jen na to, co on dělal, navázal. Nemůžu říct, že Czendlik přišel do Lanškrouna a od té chvíle je tu vyprodáno. Máme plno, ale to není jen má zásluha, bez toho, co tu bylo přede mnou, bez farníků a lidí kolem, by to nebylo. Není to moje a já si to nechci přivlastňovat, patří to církvi, která tu je dva tisíce let, v níž jeden na druhého navazujeme a nějakým způsobem v díle pokračujeme.
Nicméně jste mediální hvězda a nejen mezi faráři.
Já říkám, že jsem mediální blbec. (smích) Když použijete slovo hvězda, tak se mi vybaví, že osudem hvězd je pohasínat a to ještě nechci. Pořád mám pocit, že mám ještě co nabídnout, že ještě zazářím. Možná je to tak, že na mě je víc vidět, než na některé mé kolegy, to je asi pravda, ale skočil jsem vám do řeči.
Chtěla jsem se zeptat, co vám popularita dává a jestli vnímáte i tu stinnou stránku, kterou sebou přináší?
Něco to přináší. Lépe se vám shánějí sponzoři. Když budu brát tu hmotnou stránku, tak kupříkladu jedu do hotelu a majitel mě nechá přespat zdarma. Jinde vám půjčí auto, někdo vám zaplatí dovolenou. To je plus. A mínus? Samozřejmě, že vám každý vidí do talíře a získáváte nepřátele mezi lidmi, kteří s vámi do kontaktu třeba nikdy ani nepřišli. Není příjemné si o sobě číst v komentářích pod články, ale už toho bylo tolik, že jsem se naučil to nečíst. Nejvíc mě asi trápí, že čím víc je na vás vidět, máte intenzivnější pocit, že jste sám. Pravdou je, že někdy to co já zažiji za měsíc, tak obyčejný člověk nezažije za celý život, ale řekl bych, že on má ten život naplněnější. Před dvaceti lety jsem žil společenský život se svými farníky a dnes už ne a ani to není tím, že bych neměl čas, ale ty lidi si to myslí a nezvou mě mezi sebe.
Většina lidí vás má spojeného se zpěvačkou Lucií Bílou. Jak vzpomínáte na vaše první setkání?
To bylo v roce 1998 a začalo to úplně obyčejně. V roce 1997 jsem za velké pomoci zrekonstruoval kostel svatého Václava. Lucie tehdy zpívala s chlapeckým sborem Bonipueri písně jako Ave Maria, Pie Jesus a já jsem přišel s nápadem, že bych chtěl jejím koncertem tady poděkovat všem, kteří se na té rekonstrukci nějak podíleli. Oslovil jsem jejího managera a s ním jsem koncert domluvil. Koncert se v květnu 1998 uskutečnil a byl zároveň předpremiérou Pražského jara. První část patřila premiéře skladby od Jana Jiráska Privatemesage (soukromé zjevení). Akustika v kostele se všem líbila tak, že se po koncertě rozhodli plánované natáčení CD udělat zde a to hned po Pražském jaru, tedy za čtrnáct dní. Lucka kvůli zkouškám musela několikrát přijet z Prahy a tak jsme se seznámili. Lucka mě později pozvala na nějaké své akce, nic zvláštního v tom nebylo. Dodnes nás spojuje přátelství, které není o tom, že bychom si každý den volali, ale pořád o sobě víme, a když je potřeba, tak si popovídáme, až nám dojdou třeba baterky v telefonu.
Důkazem toho, že pán Bůh má smysl pro humor je to, že ze mne se stal kněz.

Není to onou samotou, o níž jste mluvil před chvílí?
Myslím, že ano, v něčem jsme na tom asi podobně, i když já se nemůžu srovnávat s Luckou, ale pozoruji to na jejím životě. Pro každého jsou ve finále nejdůležitější ti nejbližší.
Loni jsem byla na vánočním koncertě Lucie Bílé, kde jste vyprávěl vtipy. Myslíte si, že do křesťanství vtipy patří, sluší se to?
Nejsem vypravěč vtipů, ale koncert je večer a tak se snažím to čekání na začátek lidem trochu zpříjemnit. Myslím, že naopak. Nejvtipnější je, když čtu v těch našich časopisech, že pán Bůh je vtipný a veselý, ale je to psáno tak vážně, až smrtelně vážně, protože je tu představa, že křesťan by měl být vážný a důstojný a to s těmi vtipy moc dohromady nejde. Já si myslím, že vtip a legrace je součást našeho života. Důkazem toho, že pán Bůh má smysl pro humor je to, že ze mne se stal kněz.
Nedělám si vtipy z Pána Boha. Líbí se mi vtipy, které zesměšňují ty naše představy o Pánu Bohu, proto mi jsou blízké i židovské anekdoty. To není zesměšňování víry, náboženství nebo Pána Boha, ale těch našich představ o víře, náboženství a Pánu Bohu. Proč se máme neustále smát na úkor druhých? Zasmějme se někdy taky sami sobě.
Nota nebe je časopis pro mladé. Jak to máte vy se skupinou 12 až 26 let?
Můj fan klub je sedmdesát a výš, tak vidím, že nezapadnu do té vaší cílové skupiny. Když se na facebooku podívám na věkový přehled, tak mám nejsilnější věkovou skupinu 35 – 44 let a dominují ženy. Je to zajímavá otázka, protože mám vážně pocit, že s křesťanskou mládeží si moc nerozumím. Nemyslím Lanškrounskou, ale byl jsem na Moravě na akademických týdnech, kde mě požádali o přednášku. Nedopadlo to dobře, svým humorem a přístupem k vážným tématům jsem tamní mládež pohoršil a dostal jsem tehdy dopis od studentů, že se modlí za mé obrácení. Mám pocit, že někdy ti mladí mají hrozně starou duši. Vzpomněl jsem si na jedno své kázání. Pro evangelickou církev je největším svátkem Velký pátek – ukřižování a pro nás katolíky by to měla být neděle – zmrtvýchvstání. Já jsem ten nedělní člověk, nejsem ten páteční. Mám pocit, že hodně z nás křesťanů se zastavilo v ten Velký pátek, tam brečíme, máme sklopené oči, co s tím naším Ježíšem udělali a jak je svět zlý. Uniká nám, že tam končí příběh Ježíše z Nazareta, ale začíná příběh Krista. Zatímco mi pořád stojíme, Ježíše uložili do hrobu a on třetího dne vstal. U žen se občas setkávám s tím, že nebrečí ze smutku, ale že se rozbrečí, protože chtějí být smutné. A to samé dělají i křesťané. Je logické, že tomu, který stojí pod tím křížem, nepřijde vhod vtip nebo anekdota, protože se to nehodí. Zkuste vypravovat vtipy na pohřbu. To nelze, ale na svatbě se to hodí a já bych víru a křesťanství raději viděl jako svatbu.
Zpověď je jedno s těch míst, kde se evangelíci s katolíky rozcházejí. Pro nás zpověď nemá svátostný charakter a není to pro nás ani povinnost. Dá se říct, že pro katolíky to je povinnost?
Já nerad říkám, že je něco povinnost, možná to tak i je, ale přijde mi, že i pro evangelíky je zpověď hlavně svátostí smíření. Když se dva manželé pohádají a pak přijdou a podají si ruku, tak i to je forma zpovědi. My jsme svědky mnoha svátostí a je jich určitě víc než sedm. Například narození člověka. Svátost smíření prochází u nás v církvi krizí a někdy je hodně zformalizovaná. Někdo přijde, vyzpovídá se z hříchů, co ani hříchy nejsou, protože z lidí se vytrácí cit pro zlo. Často se zpovídáme z hříchů druhých, místo abychom se vyzpovídali z těch vlastních. Začínáme u toho druhého, přestože jediný, kdo se může změnit, jsem já. Důležité je nejdřív se zpovídat pro sebe. Když jsem byl malý, museli jsme nejdříve poprosit rodiče o odpuštění a pak jsme teprve šli do kostela a vystáli si frontu. Nejdřív bych měl jít za tím, komu jsem ublížil a jeho požádat o odpuštění, vyzpovídat se. Tak by to mělo být a pak už můžeš jít obětovat ten svůj dar v kostele.
Jak vnímáte vy osobně tu roli zpovědníka?
Teď možná zase někoho pohorším. Ať už jste učitelem, nebo máte jiné zaměstnání, tak vždy to zaměstnání něco obnáší a vždy je něco, co děláte s větší láskou a něco jiného s menší. Zpověď dělám s menší láskou. Nechtěl jsem použít slovo nerad, ale opravdu nerad zpovídám, když před kostelem stojí fronta a vy se snažíte, aby se vše stihlo a dáváte rozhřešení jedno za druhým. Na druhou stranu jsem zažil spoustu lidských neformálních příběhů, někde v kuchyni na faře nebo v autě, kdy se člověk najednou otevře a hledá tu cestu. Zpovědník by měl být někdo, kdo doprovází člověka na jeho duchovní cestě.
Minulé číslo jsme měli téma pravda. Mluvíte vždy pravdu?
Ne, já někdy dokonce i zalžu. Z jednoho prostého důvodu. Ano, lhát je hřích, ale ještě větším hříchem je ptát se na věci, do kterých mi nic není. Na to myslím zapomínáme. Nectíme právo na soukromí a určitou anonymitu.
Neexistuje žádné dogma, které by se nemohlo změnit.

Další téma, které naše církve rozděluje, je celibát.
No to je téma, nebo otázka, na kterou nerad odpovídám, protože se na ní ptá každý. Co já vím, já ten problém neřeším. Mám kamarády, kolegy, kteří se oženili a já jim často i pomáhal, protože většinou se od nich lidi odsunou a považují to za nějakou zradu. Pro mě je to určité hrdinství a beru to jako projev upřímného života. Nebudu žít dva životy, ale udělám rozhodnutí. Jednou o mně vyšel článek v novinách se zajímavým provokujícím titulkem, že když se zamiluji, tak se ožením. Já jsem rád, že jsem to opravdu ještě nemusel řešit a děkuji za to Pánu Bohu, ale nevím, co bude zítra, pozítří. Když to přirovnám k totalitě, tak si vážím těch hrdinů, kteří se jasně postavili proti, ale nebudu se vytahovat nad těmi, kteří něco podepsali pod nějakým nátlakem. Pánu Bohu děkuji, že jsem v té době nebyl, a že jsem nebyl vystaven tomu tlaku, protože nevím, jak bych se zachoval.
S celibátem souvisí i má další otázka. Co říkáte na svěcení žen?
To by mi nevadilo. Bylo by to u nás zajímavější, pestřejší. Proč ne? Všechno může přijít. Církev se za 2000 let změnila. To, co bylo kdysi nemyslitelné, dnes je. Neexistuje žádné dogma, které by se nemohlo změnit. Tohle možná není dokonalé přirovnání, ale pamatuji si dobu, kdy ženy nenosily kalhoty. Trendem posledních let je unisex a my jsme od žen přijali možná jedinou věc – trička do véčka, ale ženy nás svlékají a nosí to, co my. A já si pamatuji ze svého dětství, že u nás v Polsku, přeci jen v konzervativnějším prostředí, si ženy netroufly jít do kostela v kalhotách, přestože venku už se běžně nosily. No a dnes už všechny ženy nosí kalhoty a nikdo na to ani nevzpomene. Je to sice společenská konvence, která se mění, ale možná přijde doba, kdy budou svěceny ženy a pro nás to bude tak normální, že se budeme ptát – to bylo někdy jinak? Vždyť v Anglii se už ženy světí na biskupky.
Rozhovor bude uveřejněný v rubrice Proč věřím, a to bude i má poslední otázka. Proč věříte?
Proč věřím. Já si myslím, že jsem nevěřící, že nevěřím, ale chci věřit. Jednou jsem to vysvětlovat tím způsobem, že pro mě víra a láska je něco nekonečného a když k něčemu nekonečnému přirovnám svoji víru, tak to musí být něco tak zanedbatelného, že bych musel být hrozný náfuka, abych o sobě prohlásil, že jsem věřící. Přirovnám to k lásce. Kdyby za ženou přišel manžel a řekl, chci tě milovat a ona by se divila a ptala by se, ty mě už nemiluješ? Ne, já tě miluji, ale když řeknu, chci tě milovat, tak to znamená, že pro tu lásku chci něco dělat a chci ji rozvíjet. My někdy takhle prohlašujeme, že jsme věřící, ale pro tu víru nic neděláme, kdybych řekl „chci věřit“, tak bych dal signál, že chci pro tu víru něco dělat, proto říkám, že nikdy nevěřím tak, abych zítra nemohl věřit víc a dokonce si myslím, že Pánu Bohu je to úplně jedno, jestli jsem věřící nebo nevěřící. Měli bychom žít tak, aby se z Pána Boha nestal ateista, aby Bůh neztratil víru v člověka a neptal se v nebi, zda existuje ještě člověk, kterého jsem stvořil. Myslím, že to je důležitější. Zrovna, jako když někdo bude někomu říkat „miluji Tě“ a nebude to potvrzovat slovy a skutky, tak k čemu to je? Žij tak, aby Ti Bůh mohl věřit. To si myslím, že je důležité. A to, že věřím – no a co?

Komentáře

Co na to říkáte?