Bible a Boží slovo – je to opravdu nadiktované?

Bára: Dnešní téma je „pravda a Bible“, a jelikož je pravda termínem z oblasti poznání, nemůžu se nezeptat, nakolik vlastně můžu poznat text, který vznikl před stovkami let v naprosto odlišných podmínkách, než jsou ty naše, byl vytvořen množstvím autorů a ve formě, kterou nám pouze zprostředkovávají překlady.

doc. Mrázek: Pokud jde o tu poznatelnost, to se v podstatě týká veškeré literatury starší 100 let a možná i literatury současné. Nějakým způsobem k nám text mluví i dneska. Není problém, že by nám to neříkalo nic, spíš je problémem (sebe)kontrola, jestli tomu rozumím správně. Chápání některých věcí se může posunovat. Kdyby Bible mluvila jen o nějakých reáliích před 2 – 3 tisíciletími, tak by to byl materiál ke studiu “jak se tenkrát žilo”. Ale v Bibli je ještě další rozměr, který nás zajímá, a to existenciální zkušenost, kterou bibličtí svědkové chtějí předat. Řekněme setkání s něčím, co je přesahuje. A to je rozměr, který zůstává srozumitelný pořád. 
To už není otázka na biblistiku, ale je to spíš teorie porozumění, do které budu spíš jen fušovat. Můžeme rozlišit několik rovin: je tady efemérní (pomíjející) rovina věcí, u kterých za 10 let nebudeme rozumět, co se tím myslelo. Pak je střednědobá, která se s dobou proměňuje, ale tím, že se neproměňuje přeryvem, ale že se částečně překrývá, tak si ji vlastně můžeme předávat a můžeme rozumět předchozí době, předchozím generacím. A potom je jakýsi hloubkový rozměr, který zůstává stejný – to, že se vyrovnáváme se smrtí, se smyslem života. To zůstává stejné, jak u nějakých starověkých kočovníků, tak u nás. To jsou tedy věci, které v nás mohou rezonovat, které můžeme z Bible pochopit. Takže toto když tam zaslechneme – když zaslechneme tu nejhlubší rovinu, o co jim šlo, když to psali (nebo tradovali), tak jí porozumíme a víme, co chtěli říct. V tomto smyslu to porozumění možné je.

Pak je ovšem další věc, že se musíme kontrolovat, jestli to nechápeme nějak posunutě.

Když zaslechneme tu nejhlubší rovinu, o co jim šlo, když to psali (nebo tradovali), tak jí porozumíme.


Zdeněk: Jaké jsou možnosti kontroly?

doc. Mrázek: U laika je možnost kontroly, že se zeptá faráře, který je odborník. A u odborníka je, že udělá exegezi. Exegeze je to, že text vykládáme pomocí nějaké metody a že pomocí té metody se snažíme proniknout do dalších souvislostí, které utekly při běžném čtení. To je jedna věc. Ten text by měl promluvit, už když si ho přečtu jednou. Třeba Pavlovy texty jsou dopisy. Dopis se četl, nikoliv studoval. Ale samozřejmě, že když to budu rozebírat slovo od slova, mohu se dostat do větší hloubky “co to chce říct”. To je ten jeden rozměr – že zjistím víc.
Ten druhý rozměr je, že tím odbornějším výkladem bych se měl kontrolovat, že si nevymýšlím, že tam nevkládám něco, co je pro mě velké téma, ale ono to tam zrovna takto není.

Bára: Co víme o původním jazyce, ve kterém byla Bible napsána? A jestli to je podle Vás vůbec podstatná otázka.

doc. Mrázek: Je to podstatná otázka. Každý překlad je do jisté míry interpretace. Platí to i o překladech z angličtiny nebo francouzštiny. Natož pak ze starověké hebrejštiny nebo řečtiny. O tom se hodně mluvilo a uvažovalo, že vlastně hebrejština má (ostatně jako každý jazyk) svůj způsob myšlení. A když mluvíme nebo píšeme v určitém jazyce, tak nás to nutí určitým způsobem myslet. Takže hebrejština má svůj způsob myšlení. A je dobré ho znovu objevovat. V čem je jiný. Že je třeba akčnější, víc postavený na slovesech.
Ale má to i své meze. Vyjděme od toho, že člověk, který to psal, potřeboval něco sdělit. Nějakou zkušenost s tím, co ho přesahuje, nebo příběh. Ano, on to napsal hebrejsky a tudíž je to zaznamenané v hebrejském myšlení, protože mu nic jiného nezbývalo. Nicméně ta zkušenost není jen hebrejská. Ano, hebrejština ho formovala a je dobré zjistit jak ho formovala, ale nejzajímavější je vždycky to, když nějak “drhne” – když vidíme, že mu „konvenční“ myšlení jeho jazyka jaksi nestačí.
Druhá věc je, že na tom nejsme tak, že bychom se teď dostali k neznámému hebrejskému textu, se kterým si musíme poradit. Je tady kontinuální výkladová tradice těch, kdo Bibli přeložili do řečtiny, a věděli, co dělají a o čem mluví, protože uměli hebrejsky a uměli řecky. Samozřejmě je to interpretace dost výrazná, ale dobře udělaná. Pak byl další krok do latiny a pak z latiny a řečtiny k nám. A od renesance dál existuje zpětná kontrola, že nové překlady kontrolovali přímo z originálních jazyků, to znamená, že měli jak tu kontinuitu interpretace, tak zpětnou kontrolu.

Bára: Jak si tedy může pomoci laik? 

doc. Mrázek: Je tu první jednoduchá pomůcka: vzít si několik českých překladů plus nějaký solidní anglický (německý, francouzský – čím kdo vládne) překlad. A srovnat si to. Protože překlad je interpretace a může být v něčem (i v dobrém úmyslu) zavádějící.

Zdeněk: Co je největší úskalí překladů?

doc. Mrázek: Překlady jsou buď hodně doslovné – a pak to skřípe a špatně se to čte. Mohou být zavádějící svou doslovností. A nebo jsou překlady, které nebazírují na každém slovu. Snaží se říci totéž, ale trochu jinak. Pak je ovšem u takového textu, jakým je Bible, riziko, že se čtenář chytne jednoho konkrétního slova, „ujede“ na něm, a potom třeba zjistí, že v originále zrovna tohle slovíčko není. 

Zdeněk: Příklad?

doc. Mrázek: Tak třeba apoštol Pavel říká, že máme hříšníka „přivést na správnou cestu“ (Gal 6,1 ČEP) – a člověku hned naskočí všechny ty pozitivní asociace slova „cesta“ – křesťanství jako cesta, život jako cesta… A potom z jiných překladů zjistíte, že v originále to slovo není. Hříšníka máme „napravit“ – a ekumenický překlad to řekl opisem, který sám o sobě není špatný, ale může zmást.

Ale k té původní otázce, jak lze rozumět textu. Každému textu nějak rozumíme a není až výsada postmoderny, že to porozumění může být různé, každý může rozumět, jak chce. Problém Bible a podobných textů je, že chtějí být autoritativní. Předávají určitou zkušenost, která je důležitá, a je důležité, aby byla nezkreslená. Čili: můžu Bibli brát jako “co mi to řekne”, ale to není ten výklad, kdy se snažím dostat k tomu, co oni chtěli říct.

Zdeněk: Nehrozí úskalí významového přetížení, že člověk tam hledá hloubku, která tam ani nebyla zamýšlená? 

doc. Mrázek: Celkově to tak neplatí, protože Bible chce obvykle sdělit ty nejzásadnější věci. Ale to, že přetížím nějaký detail třeba konkrétních příběhů, ano, to se může stát. 

Zdeněk: Já spíš myslel, že to významové přeceňování bude spíš to, že shledáváme univerzální platnost v nějaké dané situaci jednoho konkrétního autora. My z Bible děláme normativní text, přestože autor vyjadřoval jen svou konkrétní zkušenost.

doc. Mrázek: Normativní ty texty jsou. To, že je to normativní text, neurčuje autor, ale jako normativní text to rozeznalo a uznalo vždy nějaké společenství.

To bychom se mohli dostat k otázce, v jakém smyslu je Bible Boží slovo. Není to tak, že by ji Bůh tak slovo od slova nadiktoval. Taková ta nejzbožnější představa “je to všechno nadiktované” v důsledku vede k nesmyslu. Proč by se to muselo odehrávat, když to mohl rovnou nadiktovat. A nebo proč by evangelia diktoval čtyřikrát. V židovské tradici existuje dokonce představa, že celou tóru (pět knih Mojžíšových) přijal Mojžíš od Hospodina na Sinaji. Což by v důsledku znamenalo, že vystoupil na horu Sinaj, aby tam převzal text o tom, že právě vystoupil na horu Sinaj a dostal text o tom, že právě vystoupil na horu Sinaj…
Boží slovo se v Bibli dá najít. Ale je prostředkované zkušeností lidí, kteří se s Bohem nějak setkali, nebo se setkali s transcendencí , a svými slovy se snaží to předat. V ústní tradici Starého zákona je až několik generací, které to svými slovy předávaly dál. A to, co dnes najdeme ve sbírce literatury, kterou nazýváme Bible, je soubor textů, který patří do jedné zkušenosti, jedné tradice. Společenství je rozeznalo jako jakousi normu: ne že by k tomu nešlo přidávat, ale na těchto spisech se shodli, že je v nich řečeno to podstatné, co patří k židovsko-křesťanské tradici. V tomto smyslu jsou ty texty normativní. Autor to nepsal jako normativní, ale s potřebou, že chce sdělit něco zásadního. Pak přišlo společenství, které to čte, a to si utvoří jakýsi kánon věcí, které patří ke sdílené zkušenosti a na kterých si můžou kontrolovat, že to je ta stejná zkušenost.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.