Sin dolor no gloria

Díl třetí

Začal jsem si zvykat na cestu. Dny byly dlouhé, měl jsem spoustu času na chůzi a o to víc pak na odpočinek. Nechápal jsem, proč ostatní poutníci začínali vycházet už v 6:00. Já jsem si přispal a vyrážel jsem jako poslední z ubytovny. Tyto první dny chůze byly hodně těžké, tělo nebylo zvyklé na pohyb a na odpolední vedro. Myslel jsem si, že když si v poledne udělám někde přestávku ve stínu a uvařím si ovesnou kaši, tak budu moci ve dvě pohodlně dál pokračovat. Jaký to byl omyl. Odpolední žár mě zadupával do země, měl jsem málo vody a ubytovna byla daleko. Taky byl na každém půlkilometru patník, který mě informoval, že jsem už jen 743 k od Santiaga a hned nato 742,5…To mi na duchu nepřidávalo. Šlo se těžko.

A tu mi pověděl další důležitou věc. „Que bonita esta camino.“ (Jak je nádherná tahle cesta.) V tu chvíli mi to nepřišlo moc výstižný, spíš jsem měl chuť říct, jak je to strašný prostě na nic, ale ta radost s jakou to říkal, byla nakažlivá.
Když jsem obědval kaši ve stínu kombajnu, prošel okolo mě jeden poutník, Španěl. Jmenoval se Oliver a šel už z Barcelony, kde bylo ještě větší vedro než tady. Pozdravili jsme se a zeptal se mě, jak to jde. Já mu na to: „Nic moc, ale že se to snad spraví.“ Dal mi radu, ať prý víc naslouchám svému tělu. Dojedl jsem a přezul jsem si páskovky (hloupý nápad, rozedřený prsty jsem od toho dne léčil ještě další 3 týdny) a šel dál, zase mi docházela voda, batoh mě táhl dolů a nohy bolely. Šel jsem ale rychle a dohnal Olivera, který se starostlivě ptal, jestli nepotřebuji vodu. Řekl jsem mu: „Je to dobrý, že ubytovna je nedaleko.“ A tu mi pověděl další důležitou věc, která se mnou pak šla celou cestu. „Que bonita esta camino.“ (Jak je nádherná tahle cesta.) V tu chvíli mi to nepřišlo moc výstižný, spíš jsem měl chuť říct, jak je to strašný prostě na nic, ale ta radost s jakou to říkal, byla nakažlivá. Večer jsem vůbec nemohl chodit a byl rád, že si můžu dát sprchu a v klidu ležet.
Další den ráno jsem vyhodil nepotřebné věci. To potká snad každého poutníka. Pryč šlo jedno tričko (dvě bohatě stačí), pláštěnka (ten jediný den jsem zmokl) a bohužel půl litru tátovy slivovice, té mi bylo nejvíc líto, ale v tom teple jsem na alkohol neměl ani pomyšlení. Poučil jsem se od ostatních poutníků, kteří vyráželi před svítáním. Najednou se dýchalo mnohem líp, vzduch byl vlhký a cesta ubíhala, dohnal jsem skupinu poutníků, se kterými jsem přespával předešlý den v ubytovně, a šli jsme ten den spolu. Byli to lidi z různých zemí. Potkal jsem tam i Olivera. Povídali si spolu, když tu jsem zaslechl Sin dolore, no gloria. Tu jsem se radostně přihlásil, že tomu rozumím, umím trochu latinsky. Došli jsme spolu do ubytovny. Další den jsem už naslouchal svému tělu, dal si kratší trasu, rozloučil se s Oliverem a v klidu odpočíval.

autor: Karel Muller

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.