Dar literatury

10152635_650062341708046_511547361_nNa počátku byla hudba
Pan Tolkien říká, že na počátku byla hudba či zpěv, aspoň některých bytostí. My, kteří umíme číst a psát, víme, že náš novověk je zase doba literatury, jako ve věku moderním bude asi upřednostňováno umění „počítačové“, byť hudba zní a stále znít bude.

Literatura branou ke kráse
Literatura je umění, ať už to vezmeme tak, že samotná znalost psaní je umění, či že psaním umění — krása může vzniknout. Literatura je velký dar, který činí umění přístupné i „průměrným“ s trochou fantazie. Jejím prostřednictvím lze se umění přímo účastnit a na místě, denní či noční době ani tolik nezáleží. Literatura nás tedy staví do blízkosti krásy a umění a tím dokonalosti, vznešenosti, šlechetnosti, cti, kterých je kolem nás stále asi čím dál méně.

Příběhy
Příběhy vyprávěné prostřednictvím literatury pomáhají utužovat pevnost charakterů, vůle, vytrvalosti, ukazují plnou sílu života a možnosti jeho cest, na které někoho opravdu i zlákají. Duchovně, ale i fyzicky, vždyť máme jiné světadíly. Někteří se potom odvděčí příběhy či celou filosofií dobrodružství jako třeba mně blízcí Otakar Batlička nebo Jack London, kteří se nebáli ani jako malí nebo větší kluci. „Nemám co jíst, nemám kde spát, mám se skvěle“, napsal asi 14 letý Ota mámě na pohlednici z Jižní Ameriky, kam doplul na lodi. O Londonovi raději v této části nebudeme hovořit, nevím zda je to výchovné, ale jeho hodně autobiografický Démon Alkohol Vám to může říct sám. Jisté je i to, že příběhy sdílené nebo vytvořené na papíře mohou zasahovat přímo do životů, ovlivňovat je. Když třeba cesťák ráno v bídném hotelu otevře „náhodně“ bibli, aby se jí zeptal, jak dál, nebo červená knihovna formuje podivuhodné cesty ženských myslí.

Svědkové pravěku
Písmo a literatura je dar, na který naši předkové asi trpělivě čekali nejdřív s holýma rukama a potom s kameny a klacky v  ukou nejmíň milion let. I proto bychom si měli vážit posledních dnes ještě žijících svědků pravěku. Bez jejich touhy po zachycení krásy a umění, která se oproti naší s dobou nemění, by totiž písmo nikdy nevzniklo. Poslední svědkové pravěku
žijí dodnes, byť je civilizace neúprosně pohlcuje. Jsme to vlastně teda i my — svědkové, kteří si aspoň někdy uvědomujeme, že mámetu čest být tu několik posledních desítek let ještě s nimi. Je kmen, kde i děti znají na obloze jménem několik tisíců  hvězd, umějí je ukázat a ještě vyprávět jejich příběh.

Ústní slovesnost
Zažil jsem před lety vypravěče pohádek na náměstí Tisíce setnutých hlav v Marakéši. Posaďte se pohodlně, milé děti, a  poslouchejte…To je ústní slovesnost — začátek literatury. Předávání tajných nauk tibetského dzogchenu se před mnoha tisíci lety dělo tak, že mistr si během svého života našel jednoho jediného učedníka, kterému nauky vyprávěl do trouby přiložené k jeho uchu, tak, aby je nikdo nemohl vyslechnout. Pokračovatelé linie těchto mistrů sepisují dnes o tajných naukách knihy — pokladnice různých učení se otevírají po celém světě.

I život sám
Máme štěstí, že jsme u toho, že u toho být můžeme. Ještě pamatuju ostnatý dráty na našich hranicích, a jak zakazovali někomu i zpívat, natož psát. Ale literatura je i život sám, spoluvytváří náš každodenní tanec spolu s námi, přináší inspiraci, novinky, může rozveselit, zabavit, poskytnout jistotu. Když jedu Prahou a je mi smutno, na Florenci řeknu si: A hele Chlorenc, na Štrossmajerově náměstí: Pštrosmajerák a hned se směju, i to je literatura. Na vojně jsem potkal dva básníky z Moravy,  vzpomněl si na poezii a začal psát první „básně“ — sbírku Skuner Prašivina.

… příběhy sdílené nebo vytvořené na papíře mohou zasahovat přímo do životů, ovlivňovat je. Když třeba cesťák ráno v bídném hotelu otevře „náhodně“ bibli, aby se jí zeptal jak dál, …

Člověk, jenž se dá vésti přírodou a knihou.10007302_650062295041384_313726158_o
Literatura vlastně pozvolna nahrazuje lidem kdysi stálepřítomný dech přírody a v něm i setkání s tím, co nás přesahuje. Skončil pravěk a lidi začali houfně odcházet z přírody do měst. Zkouškou dospělosti je mnohdy směšná maturita, bojíme se smrti a podléháme moci peněz…
Člověk je opravdu jiný, když žije v lese. Na dvoře v areálu Strahovského kláštera vedle památníku Národního písemnictví, tedy literatury, stojí lev z bronzu, jehož podstavec zdobí nápis, a čtěte ho prosím pozorně, je důležitý: „Člověk, jenž se dá vésti přírodou a knihou, může proniknouti k poznání všech věcí.“ Autor chybí. Co asi je poznání všech věcí? Literárně
alchymická hříčka? Nejenom pro nic za nic říká nám to král zvířat. Ví své, protože čeká stále. Bez zvířat bychom se literatury nikdy nedočkali a naši bratři storucí — stromy nám dávají papír. Jsme jeden celek. I tohle sdělení je dar literatury, nám městským lidem dneška. Sdělení o nutnosti lásky k posledním opravdovým divochům, k přírodě, Universu a Bohu.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.