Ve dvanácti jsem vytáhla Maneta z garáže

FOTO:  EVEY TAYLOR

FOTO: EVEY TAYLOR

Rozhovor s Liou Valkovou

Co jste dělala ve věku našich čtenářů?

Žila jsem na vesnici a měli jsme statek, tak když jsem přišla ze školy, šla jsem na pole a tam jsem byla až do večera. Většinou jsem pásla krávy, okopávala řepu, sušila seno… Z práce na statku jsem byla tělesně zdatná, a tak jsem se věnovala hodně sportu. Chodila jsem cvičit do Sokola a na střední škole jsem začala střílet a běhat krátké tratě – sprint. Tyto dva sporty se mi pak spojily v závodech branné zdatnosti. Jednalo se o běh, střelbu z malorážky, hod granátem, běh v masce a plavání. Tomu jsem se věnovala až do konce střední školy a byla jsem docela úspěšná – několikrát jsem byla i na mistrovství republiky, ale medaili z mistrovství nemám, nejlépe jsem se umístila jako čtvrtá. Dělala jsem i gymnastiku – a v té jsem pak reprezentovala školu na různých gymnastických soutěžích. Sportovní soutěžení mi však nepřinášelo jen radost, ale i velké dilema, protože závody byly většinou v neděli a rodiče byli smutní, když jsem nešla v neděli do kostela. Bylo to pro mne stresující, zvlášť v době, kdy nám komunisté vzali sborový dům a bohoslužby se konaly u nás doma a já jsem tam často chyběla.

Rozhovor je do rubriky „Proč věřím”. Pochopila jsem, že jste k víře přišla v rodině, že jste se do věřící rodiny narodila. Jaké bylo vaše vlastní rozhodnutí k víře? Prošla jste nějakým zlomem, nebo to bylo kontinuální?

Hodně jsem to řešila v mládí. To byla 50. léta. A být věřící se jevilo spíš jako nevýhoda než nějaké plus. Náš svitavský farář měl syna učitele a ten se musel rozhodnout, jestli bude učitelem, nebo zůstane křesťanem. Řekl, že z církve nevystoupí, tak ho vyhodili ze školy. To bylo hodně tvrdé. I při přijetí na školu se k tomu přihlíželo. Nicméně, když jsem si srovnávala výhody a nevýhody, tak mi došlo, že si nesu takový zvláštní pokoj, který způsobuje moji vnitřní vyrovnanost a nadhled nad tím špatným, co mě obklopuje. Uvědomila jsem si, že mi to dává víc a je to pro mne důležitější, než jestli se dostanu na školu. V pozdějších letech, když jsem vychovávala děti a setkala se s problémy, které běžně v životě jsou, tak jsem se přes ně dokázala přenést. Víra mi dávala naději a sílu jít dál. Věděla jsem, že ty špatné věci mě nemohou převálcovat, že mám něco navíc. A dodnes, když si vzpomenu na své rodiče, tak si říkám, že nejvíc, co mi dali do života, je, že mi předali víru v Boha. Když nám komunisti vzali pole a všechna zvířata – což byl zdroj naší obživy, obdivovala jsem rodiče za jejich velkou vnitřní sílu, se kterou to dokázali unést, nehroutili se a nepropadali beznaději.

Víra mi dávala naději a sílu jít dál.

Věnovala jste se problematice vyloučených oblastí a romské problematice. Proč jste si to vzala za svůj zájem? A co byste v tom chtěla udělat?

Začala jsem s tím už vlastně v Českém Brodě, kde byly problémy s tím, že v okolí kostela děti experimentovaly s drogami a byl tam nepořádek. A tak jsme si říkali, že jsme tady pro tyhle lidi a že se na to nemůžeme jen tak dívat. V Českém Brodě je docela velká komunita Romů a hodně z těch dětí bylo romských. A tak pár mladých lidí, nejenom z církve, ale i třeba kamarádky mých dcer, se rozhodlo, že by bylo dobré s tím něco dělat. V roce 2000 jsme založili občanské sdružení „Leccos“, protože jsme sami nevěděli, co všechno bude možné v té věci dělat. Tak jsme si řekli, že leccos pro to budeme dělat (www.leccos.cz – pozn. editora). Dnes je to sdružení, které má asi 15 zaměstnanců, nízkoprahový klub, rodinné centrum a další sociální služby ve prospěch znevýhodněných skupin. Ve sdružení LECCOS jsou zapojení lidé, kteří jsou mimo sbor. Sbor poskytuje prostory, ale většina zaměstnanců není vůbec věřících. Ale jsou vstřícní a spolupracují se sborem a bratr farář je s nimi v kontaktu. Někteří občas do kostela přijdou. Vznikla hezká symbióza se sborem.

Máte nějaký konkrétní příklad, kdy jste někomu pomohli?

Některé děti tam chodily od malička a vlastně za těch 15 let tam vyrostly. Chodily tam tři děti z jedné rodiny. Nejmladší z nich později dospěla k tomu, že se chce nechat pokřtít a já jsem jí za kmotru.

… v okolí kostela děti experimentovaly s drogami …  jsme tady pro tyhle lidi a že se na to nemůžeme jen tak dívat. 

Ze své pozice synodní kurátorky máte pocit, že by církev měla tyto věci nějakým způsobem organizovat?

Rozhodně. A to nejen, že bychom měli vydat nějaké prohlášení, ale myslím, že bychom měli (a už jsme o tom hovořili na synodní radě) nějakým způsobem podnítit sbory, aby se v tom konkrétním místě, kde žijí, touto otázkou zabývaly a vyvíjely nějaké aktivity, aby se ta situace postupně měnila. Je to složité a je to běh na dlouhou trať. Když jsme ze začátku jako sdružení chtěli nějakou oporu, tak ani radnice nebyla vstřícná. Všichni se na nás dívali, jako že jsme blázni. Že to není něco, co by mělo nějaký smysl. A dnes, po letech, je to vidět celkově v soužití ve městě. Občanské sdružení LECCOS pořádá akce pro veřejnost, například Drakiády nebo Dětský den, na kterých jsou všichni. Jsou tam děti, ty „naše“, i ty romské. Všichni společně soutěží a nikdo se na nikoho nedívá skrz prsty. Radnice má dnes ve svém rozpočtu částku, kterou dává na provoz, a jako PR pracovník u nás pracuje dokonce i paní starostová.

Lia Valková

(* 1. prosince 1945,Rozsíčka)

je synodní kurátorka Českobratrské církve evangelické. V civilních zaměstnáních pracovala jako
účetní; do důchodu odešla roku 2001. V letech 1985—2010 byla kurátorkou sboru ČCE v Českém Brodě. Je členkou dozorčí rady Diakonie ČCE. Od roku 2001 je členkou rady občanského sdružení LECCOS v Českém Brodě

Pro lidi mimo církev: co je práce synodní kurátorky, jak se k tomu člověk dostane?

Jak se k tomu dostanete? Jako slepý k houslím (smích). Mahulena Čejková (předchozí synodní kurátorka) objížděla církevní objekty, aby je vyfotografovala. A tak přijela i do Českého Brodu. Já jsem ji jako kurátorka sboru provázela a vyprávěla jí o práci sboru, o sdružení, jak jsem psala projekty a díky nim se nám podařilo vybudovat klub i opravit kostel. Ona mi pak zavolala, zda bych nechtěla kandidovat na synodní kurátorku.

Co vaše práce obnáší?

V synodní radě patří do mé působnosti „správa církve“ – což je dost široký pojem – tím se rozumí cestování po sborech, zjišťovaní, kde se co děje. Je to příležitost poznat církev zblízka a nahlédnout do života sborů zase jinak než jako člen EvangMoto klubu.

Jezdíte ještě na motorce?

Teď už svou motorku nemám, bojím se do dnešního provozu na silnicích, tak se nechávám vozit.

Jak dlouho jste jezdila?

Od mládí. Ve svých cca 12 letech jsem tajně vytáhla Maneta z garáže, když byli naši na poli, a jezdila jsem po zahradě. Na jedničku. Tatínek se trochu zlobil, ale říkal: „Tak pojď, já tě to naučím, když tě to tak zajímá.“ No a od té doby jezdím. Nejdřív na malých motorkách, co byly od 15 let, později jsem jezdila na ČeZ 175. Brácha jezdil soutěže terénních motorek, tak ji trochu přestavěl. Bylo to úžasné, jak se na ní dalo jezdit i obtížným terénem.

FOTO:  EVEY TAYLOR

FOTO: EVEY TAYLOR

Jak vnímáte ekumenický dialog?

Myslím, že je velký rozdíl oproti tomu, když já jsem byla malá. V naší vesnici, když by si evangelík vzal katoličku (nebo evangelička katolíka), tak to bylo ve vnímání těch evangelíků horší, než kdyby si vzal člověka mimo církev. I moji rodiče, ačkoliv byli hodně otevření a na tu dobu vstřícní, měli s tím trochu problém. Tak například se moje maminka divila tomu, že se moje nejmladší dcera šla podívat do katolického kostela na bohoslužby. Ptala se jí „proč jdeš ke katolíkům?“ a byla z toho hodně překvapená. Ale později, jak se i v naší církvi ta ekumena „rozjela“ a hodně se o ní mluvilo, tak se to i u nás na vesnici začalo měnit. Byl založen pěvecký kroužek, ve kterém byli katolíci i evangelíci, a maminka to už v té době také přijala.

Je jednodušší stát se dnes farářkou?

Myslím si, že ano. Dřív to byla spíše výsada mužů. A že bylo i takové obecné mínění, že žena nikdy nemůže být kvalitní farářka. Že je to jen poslání mužů, nebo co. I trochu náš sbor v Českém Brodě to tak měl, i když nemyslím, že plošně. Postupně se to měnilo, a když jsme si zvolili za farářku Magdalénu Trgalovou, přesvědčili jsme se, že kvalita faráře není v tom, jestli je to muž, nebo žena.

Komentáře

Co na to říkáte?