Svoboda

Kdysi hrozně dávno jsem uměl karetní hru, která se jmenovala „šarže“. Pravidla už si nepamatuji, ale s každým vyhraným kolem se stoupalo ve vojenských hodnostech. Každý začínal jako vojín. Hned ta následující „šarže“ se jmenovala svobodník. Člověk už byl konečně „něco víc“. Jak hra pokračovala, člověk zjistil, že to vlastně nebylo nic moc. Jednotlivých hodností bylo mnohem víc. Ale nějakou tu svobodu oproti obyčejným vojákům jsem v tom cítil.

Když starší pánové vzpomínali na vojnu, vyprávěli, že „svobodníci“ byli ti nejhorší. Byli jen o maličko víc než obyčejní vojáci, ale hned se rozkřikovali a poroučeli. Užívali si toho, že mohou rozkazovat vojínům, kteří třeba byli starší než oni.

To je zlaté pravidlo – můžeme spoustu věcí. Ale než abych někomu ubližoval, tak je lepší takové věci nedělat.

Ejhle – být svobodník, být svobodnější – ne každý to zvládne. Já něco mohu a ten druhý ne – a už se mu posmívám. Vzpomínám na děti, které se smály jiným dětem, které kvůli dietě nemohly normálně jíst. A schválně jim ukazovaly, jak si na tom pochutnávají. Nebo těm, co musely zůstat po škole. Schválně si hrály na ulici, kam bylo z oken třídy vidět. Jasně, že to nedělal každý. Nějaký takový mamlas se ale často našel. Když tak na to vzpomínám, tak vidím, že „být svobodný“ samo o sobě vlastně nemusí být zas tak úžasné, protože taková svoboda znamená, že začnu druhým ubližovat. Že se nad ně vytahuji, nebo jim dokonce škodím, protože já něco můžu a oni ne.

Svoboda může být bezvadná věc, ale je potřeba při ní brát ohled na druhé. To prožíval už apoštol Pavel, když mu chodili do sboru lidé, co nejedli maso. Ti, kteří ho jedli, tak se nad ně vytahovali. Pavel tehdy korintským křesťanům napsal: „Všecko je dovoleno, ale ne všecko přispívá ke společnému růstu.“

To je zlaté pravidlo – můžeme spoustu věcí. Ale než abych někomu ubližoval, tak je lepší takové věci nedělat.

Komentáře

Co na to říkáte?