Pravidla pro každou případnost

Koupili jsme si hru, co se v ní člověk obsazováním tratí snaží podle plánu spojovat města na mapě Evropy. Původní verze je myslím americká. Je to výborná hra, ale je to jedna z těch, co u nich nejdřív aspoň hodinu čtete detailní a složitý návod, abyste posléze při hraní zjistili, že je to vlastně docela jednoduché a logické. Patrně proto, aby se, podobně jako v americkém právnictví, pokryly všechny případnosti. (Ke hře patří i kartička, na níž je vyobrazen bodovací systém, který je vytištěný i na samotném herním plánu. „To je, kdybychom ztratili herní plán.“)

Tak jsme tedy já, sestra a kamarádka četly návod; a někde ve třech čtvrtinách návodu kamarádka nadhodila tu přirozenou otázku: „Píše se tam někde něco o tom, jestli se smí spolupracovat?“

Sestra praštila pěstí do stolu a prohlásila: „To je nečestné a neamerické!“

Hru máme už několik let. Hrajeme ji stylem, se kterým pravidla nepočítají: není výjimkou ptát se „Potřebujete někdo žlutou?“ A skoro nikdy nekončíme tehdy, kdy se má – když některému hráči dojdou hrací kameny. Naopak doplňujeme kameny z jiných her, od Člověče nezlob se po Blechy. („Zableším celou Evropu.“)

Ohromně nás to baví. Pravidla zapomněla na jeden drobný, ale podstatný detail – když trávíte fajn odpoledne s rodinou a přáteli, je vlastně úplně fuk, jestli vyhrajete nebo prohrajete.

Komentáře

Co na to říkáte?