Nejsme malí čecháčci – máme Malicha!

Do minulého května jsem ho neznala. Klasicky poslední den před koncem jsme tehdy šli na jeho velkou retrospektivní výstavu – vy můžete jít na http://www.karelmalich.cz/. Uvidíte záblesk barevné věčnosti, kterou Malich zobrazuje, i když se o ní zdráhá mluvit. Nebo ji motá z drátů. Nebo ještě jinak vytvoří objekt, který byste, kdyby neměřil metr až tři, mohli považovat za náhodnou změť. Každopádně se na té webové stránce nezapomeňte podívat do fotogalerie.

A pak si můžete přečíst knihu, „Přišedší odjinud“. Proč? Abychom se pořád jen neučili o „velikánech minulosti“. O těch, co mají portréty v učebnicích a úryvky v čítankách. Malich je sice dnes už osmdesátník, tvoří ale se stejnou grácií jako po celý život. A pořád stejně světově. Od dětství v Holicích u Pardubic, kde při práci pozoroval kováře a vášnivě čutal do mičudy (taky běhal a skákal a hrál hokej, tehdy psáno hockey), zůstal objevitelem a vynálezcem. 

Knižní rozhovor Petra Volfa tyhle stránky Malichovy osobnosti přiblíží a zároveň nechá každému z nás prostor pro vlastní otázky: co jsou naše vášně a zaujetí, na něž jsme možná pozapomněli? O čem by byly naše obrazy či sochy? A jak bychom my zachytili posezení s přáteli, doma u stolu, nebo třeba v hospodě? Malicha od šedesátých let vystavují po celém světě – vřele doporučuju, abychom se jím nechali inspirovat i u nás doma. Moc takových nemáme.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.