Modlitba za Filipa

ilustrační foto | zdroj: freeimages.com

ilustrační foto | zdroj: freeimages.com

“Onoho dne se v duši zarmoutila a dala se do pláče. Vystoupila na střechu do pokojíka svého otce a chtěla se oběsit. Ale rozmyslela si to a řekla si: “Což nebudou pak hanobit mého otce a nebudou říkat: “Mě jedinou milovanou dceru a ta se oběsila pro své zlé činy.” A přivedu svého starého otce v zármutku do podsvětí. Správnější pro mne bude neoběsit se, ale vyprosit si na Hospodinu, abych zemřela a nikdy už v životě neslyšela hanobení.” Tobiáš 3, 10 ČEP

Takový byl smutek Sáry, budoucí manželky apokryfního Tobiáše. Před tím než se Sára setkala s Tobiášem zabil zlý démon sedm jejích předchozích manželů, a to vždy o svatební noci. Podobně jako čtrnáctiletý Filip uvažovala Sára o sebevraždě. Podobně jako on to měla v otázkách partnerství „trochu“ komplikované. Podobně jako on zažívala přehlížení a výsměch, možná i strach okolí. Jenže Filipa už nepřijde „vysvobodit“ žádný Tobiáš – Filip sebevraždu skutečně spáchal.

Filip by si možná vůbec nepřál, abych ho s ní takhle srovnávala. Nechtěl být jen obětí svého smutku, chtěl, aby jeho příběh – příběh homosexuálního hocha – pohnul společností směrem k větší otevřenosti. Abychom si uvědomili, že naše tolerance je často jen maskou, kterou zakrýváme znechucení nebo tichý souhlas s těmi, kdo homosexuály odsuzují.

Někdy si nejsme vědomi, jaký má dosah to, co říkáme, děláme, co automaticky předpokládáme. Asi jsme každý v něčem slabý, nejistý, nepřijatý a víme, jak bolí, když si toho někdo všimne a rozhodně se to použít proti nám.
Také dokážeme všichni být těmi silnými, jistými, bezstarostnými, těmi, kteří jsou zrovna „nahoře“; anebo možná právěže nedokážeme být skutečně nahoře bez toho, abychom při tom někoho „ušlapali“. Nejde přece být a cítit se „nejlepší“, když nevidíme ty jednoznačně horší, ne? Někdy se ztrácíme ve všem kolem nás a jediný opěrný bod, který zbývá, je zdání vlastní „normality“. A jak jinak pocítit svou normalitu, než právě vymezením se vůči těm „nenormálním“?

Můžeme si uvědomit, že Prague Pride není průvodem sexuálních úchyláků…

Co my můžeme udělat s tím vším? Se svým sklonem ke zlu? S arogancí davů? Můžeme si dál v mysli uchovat obraz lidské křehkosti, zranitelnosti. Můžeme si uvědomit, že Prague Pride není průvodem sexuálních úchyláků, ale lidí, kteří se touží nadechnout a moci otevřeně říci, co a ke komu cítí. Připadá Vám to zbytečné? Mají si to homosexuálové (a jiní „jiní“) vyřešit sami doma – ať si tam dělají, co chtějí, jen my o tom nemusíme tolik vědět. Nevím, jak vy, ale já si nedokážu představit své manželství bez spousty lidí, kteří při mně i při mém partnerovi stáli a stále stojí. Bez všech opor v rodině, u přátel, v církevních slibech a rituálech, bez přijetí „těch dvou jako jednoho“ je každý vztah křehký, ohrožený, v krizi.

Obdivuji každého, kdo se dokázal veřejně ke své homosexualitě přihlásit podobně jako Filip. Tuším, jak to musí být těžké, a proto si rozhodně nemyslím, že šlo o moderní pózu nebo chvilkový úlet způsobený nějaký druhem znuděnosti.

Z pozice své víry se musíme vyrovnat s dalším dopuštěným zlem. Po Osvětimi oplakat také Filipa. Zarmouceni naší vlastní nepoučitelností. Ochutnat kolektivní vinu, přijmout kolektivní odpovědnost. Odpovědnost za ty vylučované, ať je v naší době kdokoli. A věřit, že na mnoho budoucích Filipů a Sár čeká vysvobození snad i díky našemu přijetí a přijetí tvému, Hospodine.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.