Říkat Bohu tati

ilusstrační foto | zdroj: freeimages.com

ilusstrační foto | zdroj: freeimages.com

Otče náš, jenž jsi v nebesích… (Mt 6,9b)

Říkat Bohu tati – zní to až moc důvěrně.

Ježíš učil lidi Boha oslovovat: tati. Naznačoval tak, že Bůh je někdo, komu lze důvěřovat, koho se není třeba až tolik bát, na koho se lze spolehnout.

Nemáme, nemusíme, se před Bohem cítit jako nejposlednější podřízení, jako zajatci vydaní na pospas, jako otroci, se kterými se manipuluje, jako lidé bez práv. Ježíš učí, že nejsme pro Boha věci, o které ani nezavadí.

Jsme děti – díky němu tu jsme, chtěl nás tu.

…Bůh je někdo, komu lze důvěřovat, koho se není třeba až tolik bát, na koho se lze spolehnout.

Jak se chová otec v podobenství, které o Bohu – o Otci – Ježíš vypráví? (Lk 15,11-32) Chce-li jít dítě do světa, vybaví ho a dá mu svobodu – jdi, užij si, hledej se, tvoř. A možná a třeba také ne, ti něco časem dojde, možná až si nabiješ, až tě něco semele, až ti dojdou síly, až zestárneš. Možná se vrátíš, a nebo také ne. Bůh však (mezi tím), jako otec, čeká, nesoudí, nekomentuje, nebrání, jen pak běží s otevřenou náručí, bez výčitek, v ústrety.

„Tati“ je v lecčems zavádějící. Bůh má, myslím, spíše vlastnosti matek, použitelnějších skoro vždycky víc než otcové. Nakonec je i to pohlaví zavádějící. Bůh je víc než rodiče, partner, přítel…

Náš. Začínám-li modlitby zájmeny já, můj, mně, převažují-li tahle zájmena, hrozí, že moje modlitba bude jen samomluvou.

Náš je tam kvůli tomu, abych nemyslel jen na sebe. Jestli chci volat tohoto Boha, tak ne sám, ale s dalšími. Náš – protože nás vytahuje z děr samoty, osamocenosti. Náš – protože svoje potřeby, přání, svoje světy, mám vnímat vždycky trochu z pohledu druhých – já bych chtěl tohle, ale co lidi kolem mě?

Náš – tuto modlitbu mám společnou s křesťany všech církví, tohle je to jediné, ale zároveň to nejpodstatnější, co mají křesťané opravdu společného. Skutečná víra v Boha se vyznává tím, že se k němu modlíme. Náš – můj a těch, co byli, co mě učili modlit se, co se budou modlit, až tu nebudu, co mi nejsou příjemní.

Dochází nám někdy vůbec, jak velmi je nesamozřejmé, že nám prostřednictvím Ježíše dovoluje Bůh, abychom mu tykali? Stvoření stvořiteli…

V nebi. Nelze jej lokalizovat, zavřít do slov, myšlenek, nelze jej uchopit, pochopit. Nevejde se do představ, nelze si jej přivlastnit. Díváme-li se do nebe, na hvězdy, je to záhy mimo naši představivost a schopnost pochopit.

Díky Ježíšovi přestal Bůh být právě někde daleko…

Nebe je tam, kde je Bůh. Bůh slíbil, že bude blízko těm, kdo ho budou hledat, kdo se po něm budou ptát, kdo budou zkoušet na něj spoléhat. Když je Bůh blízko, dostaneme-li se do jeho blízkosti, tak se ocitneme v silovém poli, kde osychají slzy, kde to tolik nebolí, kde se tolik nemusíme bát – v nebi.

Díky Ježíšovi přestal Bůh být právě někde daleko, nesrozumitelně, nepředstavitelně, ale zároveň zůstal Bůh.

Když nevíme, jaká slova povědět, když nás všechno štve, když nevíme, jak dál, když nemáme sílu, když nám Bůh připadá vzdálený, nespravedlivý, stačí možná říci: Otče náš… Jen ten rozhovor otevřít. Kdybychom se za celý život naučili alespoň říkat Otče náš – dali tomuto oslovení hloubku, kdyby se podařilo, že naše poslední vědomá slova budou: Otče náš – tak to, myslím, bohatě stačí. Tahle otevřenost boží blízkosti stačí.

 

Komentáře

Co na to říkáte?