Nevím, co bych dělal, kdyby na mě stříleli

Milan Balahura

Milan Balahura

Rozhovor s Milanem Balahurou

Oslovili jsme tě, protože máš ukrajinské kořeny. Jak silné?

Narodil jsem na Ukrajině a čtrnáct let jsem tam vyrůstal ve městě Rivne. Když jsme byli na Ukrajině, všichni nám říkali Češi, a když jsem přijel sem, najednou jsem byl Ukrajinec.

Jaké máš informace o současné situaci tam a jak je získáváš?

Získávám jak přímo od přátel, od příbuzných, ale také z „Hromadske.tv“, kterou na koleně založili žurnalisté, které vyhodili z ostatních televizí kvůli cenzuře. Běží 24 hodin denně. Nejzajímavější bylo, když v noci v listopadu a v prosinci chodili přímo na Majdanu mezi lidi a ptali se „kdo jste?“. Dělali rozhovory, aby lidé měli ponětí o tom, kdo tam vlastně je, a ta různorodost lidí tam byla opravdu zajímavá. Často se to zjednodušuje, že ti protestující jsou „prozápadní“, nebo prostě Ukrajinci ze západu. To už tak úplně není, ten současný konflikt je mnohem hlubší a komplikovanější.

Zapojil jsi se do nějaké petiční nebo humanitární akce na podporu?

Když byla úplně první demonstrace tady v Praze v listopadu, tak jsme šli s celou rodinou, protože jsme cítili, že to je opravdu důležité. Protože jsem věděl, že když na začátku to lidé nepodpoří, tak už to potom úplně vyšumí někam pryč… Sešlo se tam tenkrát asi 60–100 lidí. Později jsem se spíš zúčastnil diskuzí na Facebooku, nebo mezi svými českými přáteli. Snažím se šířit povědomí o událostech na Ukrajině mezi lidmi. Samozřejmě demonstrace pokračují, já už tam nechodím, ale snažím se pomáhat Hromadske.tv a rodině a přátelům psychicky… Psal jsem i některým členům synodní rady, jestli bychom udělali v neděli výzvu k tomu, aby se v každém sboru pomodlili za události na Ukrajině. Protože ten pokoj a klid v těch srdcích je tam potřeba.

Nezávislé soudnictví na Ukrajině, myslím, už dlouho neexistuje.

Která informace tě nejvíc zasáhla?

Jak těžkooděnci, nebo „Berkut“, střílí po novinářích. Cítil jsem se úplně nejhůř a říkal jsem si: „To je konec“. Myslím, že cesty zpět už není. Stalo se to asi před týdnem a ukazovali záběry, jak cíleně střílí po novinářích. Novináři nosí modré vesty, kde je napsáno „PRESS“, takže bylo jasné, že míří přímo na ně. V ten den bylo dvacet žurnalistů hospitalizováno s těžkými poraněními a čtyřicet s lehkými. Hrozný! Pamatuji si, jak na letošním Sjezdu mládeže Jiří Schneider, náměstek bývalého ministra zahraničí Karla Schwarzenberga, říkal, že demokracie se pozná podle dvou věcí a první je právě nezávislost médií. A druhou je nezávislé soudnictví. Nezávislé soudnictví na Ukrajině, myslím, už dlouho neexistuje. Pomerančová revoluce, a myslím si, že to byla její největší zásluha, přinesla nezávislou novinařinu. Na Ukrajině, samozřejmě, jsou televize, které jsou ryze proruské a jsou televize, které jsou prozápadní. Ale na každé televizi byl pořad, na kterém bylo poznat, že je nezávislý. A proto mě právě tahle událost zasáhla nejvíc. Na internetu je několik záběrů, jak novináři natáčí na kameru a oni namíří puškou a vystřelí…

Modlím se, aby na Ukrajině zemřelo co nejméně lidí

Poslechněte si rozhovor s Milanem pro pořad Hergot! ze 9.3.2014

Je politická situace v Česku obdobná, může k něčemu podobnému dojít i u nás? Nebo je síla protestu dána mentalitou národa?

Mentalita národa hraje určitě obrovský význam. Zrovna včera jsme se o tom bavili na Facebooku, kdy jeden kamarád psal, že je potřeba zachovat chladnou hlavu. Samozřejmě je to pravda, když se na to díváme z naší perspektivy. Když to budeme srovnávat s událostmi na konci 80. let. Tak tam je síla Václava Havla a lidí kolem něho. Zachovali tu chladnou hlavu a opravdu konflikt neeskaloval. Jenže představte si, že stojíte na mraze dva měsíce a nikdo si vás vůbec nevšímá, tak po pravdě řečeno asi bych také reagoval nějakým vyhroceným způsobem a snažil se vyřešit tu situaci. Samozřejmě to varování před nárůstem extremismu je velké, ale když se vžiji do situace lidí, kteří stojí na mraze -27 °C — jak bylo minulý týden — nevím, jak bych reagoval. Stojím někde uprostřed. Být na Ukrajině určitě bych klidnil extremisty, ale zase nevím, co bych dělal ve chvíli, kdyby na mě stříleli.

Být na Ukrajině určitě bych klidnil extremisty…

Jaké postavení mají evangelíci? Jak jsou zapojené církve do tohoto procesu?

Úplné zprávy z evangelického prostředí nemám, jediné zprávy, které mám, jsou z baptistického prostředí, což můžeme vnímat jako evangelíky, a ti jsou zapojení v demonstracích hodně. Předseda mládeže baptistů je můj příbuzný a on přímo vyzýval lidi k tomu, aby se modlili a aby se neoddávali extremismu. Vím, že se často konají bohoslužby. Rozhodně ty události způsobily nárůst ekumenismu. Protože vláda se dost silně snažila zasáhnout proti řeckokatolické církvi, což vzedmulo nevoli mezi ostatními církvemi. Ale například o moskevském patriarchátu, což je jedna z největších a nejsilnějších církví na východě, moc slyšet není. Je vidět, že jsou s Ruskem… samozřejmě.

Milan Balahura

  • narozen 1987 na Ukrajině
  • absolvent Mezinárodních teritoriálních studií na FSV UK se zaměřením na post-sovětský prostor
  • pastorační pracovník ČCE a student ETF

Poslední otázka: máš něco, co nebylo řečeno, ale myslíš, že by mělo zaznít?

Určitě bych čtenáře vyzval k podpoře, ať formou sbírek na Ukrajinu nebo i společnou modlitbou. Také by bylo dobré, aby lidé sledovali události, protože neznalost je nejhorší, co se může stát. Ukrajina je opravdu blízko a myslím si, že Rusko v tomto konfliktu hraje opravdu velikou roli. Samozřejmě, při posledních volbách prezidenta jsme byli svědkem nárůstu ruského vlivu i u nás. Nechci nějak démonizovat Rusy nebo ruskou vládu, ale prostě měli bychom být opatrní. A teď máme naději, že události na Ukrajině expanzi ruského vlivu zastaví, nebo přinejmenším zpomalí.

Komentáře

Co na to říkáte?