Život je fáájn…

… a teď jak na to, aby byl fááájn pro všechny. Teda — pro všechny. Prostě pro Ty, co je potkávám. Pro mámu s tátou. Pro spolužáky. Pro babičku, dědečka, tetičku, strejdu, bratrance, sousedku z přízemí. Jo a sorry — taky pro mě samotného. Takhle se ptám docela často. Co mám vlastně dělat?! Dost často mi připadá, že ať udělám cokoliv, tak to stejně dopadne blbě. Buď někoho naštvu, nebo to ale fakt nebude bavit mě. A tím pádem už vůbec ten život není fááájn.

Stává se to. Někdy se to všechno zašmo­drchá tak, že člověk fakt netuší kudy kam. Ale zaplať Pán Bůh — pravidlo to není. Většinou je to vlastně docela jasné a jednoduché.

Když se tak ráno vykulím z peřin, tak tím, že všem popřeju „dobré ráno“, nemůžu nic pokazit.

Tím, že si pořádně vyčistím zuby, tak teprve ne.

Když po sobě hrníček od kakaa strčím do myčky, to by taky mohlo pomoct.

Ha — nechal jsem doma atlas a musím se pro něj vrátit. Je to vopruz, ale rozvážu tkaničky, sundám boty, doběhnu pro atlas, obuju boty a zavážu tkaničky. Já tu podlahu v chodbě nevytírám.

Jo, mám hlad. Ale nevytáhnu svačinu uprostřed hodiny, i když je to zemák a fakt nudex.

„Učíme se pro život, ne pro školu!“

„Připravujeme se průběžně z hodiny na hodinu!“

Fakt už by si ty kecy mohli nechat na koledu, ale já se dál líbezně usmívám, div, že se mi copánky samy nezaplétají.

Vynést koš… No — výtah jezdí, popelnice jsou za barákem. Tak jo. Zkusím to tentokrát i bez poznámek o vykořisťování a nucené dětské práci. Ušetřím si tím hodinovou přednášku, jak bábí musela v mém věku vstávat v pět.

Dobře, tak se nejdřív podívám na tu matiku, když už se blíží pololetí a až potom zapařím Counter–Strike.

Jdu spát — hele, to nebyl úplně marnej den! Vlastně byl docela fáááájn.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.