Rozumem bych byl spíš evangelík

horacek-10-11Rozhovor s Michalem Horáčkem

Náš časopis si klade za cíl oslovovat mládež a naším hlavním tématem je křesťanství. Co jste četl ve věku našich čtenářů? A je verš „z nedělních mší jsem brával roha“ z vašeho života?

Mezi dvanácti a čtyřiadvaceti jsem četl všechno, co mi přišlo pod ruku. A pod ruku mi toho přišlo hodně, protože naše rodina milovala knihy. Když mi upadl chleba, tak mě babička, praktikující katolička, učila, že se musí sebrat a políbit za odpuštění a podobné to bylo i s knihou. Ne že bychom je líbali, ale neexistovalo, aby někdo praštil knihou. Naše rodina byla velká, a tak i ta knihovna byla velká, a lidé okolo mě měli různá přesvědčení a názory. Babička se snažila vyvážit poměrně značný vliv táty, který byl přesvědčený komunista. Brávala mne na procházku a tam vždycky vytáhla biblickou dějepravu od Olbrachta a později Bibli. Četli jsme ji spolu a pak si o ní povídali. Četli jsme kralickou Bibli a dodnes, ač ekumenický překlad považuji za veliké a potřebné dílo, je pro mě řeč písma kraličtina.

Předpokládám, že jste byl pokřtěný?

Samozřejmě, ačkoliv tajně. Tatínek by to velice neschvaloval.

A můžu se zeptat, jak jste tedy víru později uchopil sám?

Když jsem byl miminko, tak mě babička i máma vozily v kočárku do kostela, protože tam nepršelo, nesněžilo a v létě tam byl chládek. Jedny z mých prvních dětských vzpomínek jsou, jak se nade mnou klene nebe plné andělů. Takové to pravé katolické baroko z kostela u sv. Mikuláše, kam babička ráda chodila. Zůstalo to ve mně a jsem srdcem a vychováním katolík. Nicméně později, když jsem byl starší a přečetl si jiné věci, tak bych nakonec asi připustil, že rozumem bych byl spíše evangelík. Srdci neporučíte, srdce je srdce, ale když jsem to vzal rozumově, tak se mi líbila taková ta určitá přísnost, což nemyslím ve smyslu toho hrozivého působení, ale spíš zbavení se toho teatrálna katolicismu — prostota, důraz na podstatu a individuální odpovědnost. A hlavně osobní vztah k božskému, ten osobní Bůh je tam mnohem víc přítomen. Později mě to znovu ještě více oslovilo, když jsem začal chodit na přednášky profesora Hejdánka, jehož vidění světa bylo zabarvené působením mezi evangelíky. Nicméně, já nejsem z lidí, kteří by odmítali ekumenismus. Hlásil bych se k tomu, aby ten dialog byl živý, něco přinášel, a aby to bylo ještě něco víc než jen dialog, vždyť jsme křesťané.

Bratrstvo mění název na Nota nebe. Co byste popřál novému periodiku do vínku?

Samozřejmě, že bych každému periodiku přál, aby splnil svou ambici, aby oslovovalo lidi. Cílem je komunikace, a když k ní nedojde, tak se zhroutí ta základní ambice. Jakmile oslovíte své lidi, tak oni nepochybně osloví další, a pak je naděje, že se ten počet čtenářů rozšíří a bude to mít větší smysl. Teď vůbec nemyslím finanční, ale aby to byl prostor, ze kterého něco vychází a někam se vrací.

Už to brzy budou tři roky, co jsem Vás kontaktovala, abyste nám přispěl do čísla o andělech. V kolika textech se objevil nově, třeba v Českém kalendáři?

Andělé jsou poslové a není to žádné božstvo. Na to pozor, to by nebylo ono. Ono je to teď moderní napsat, že přišel anděl. Myslím, že je to příliš citlivá věc na to, aby podlehli takové inflaci. Nicméně se domnívám, že mnoho andělů je neustále přítomných a oslovují nás, ale nekřičí. Je potřeba se jim otevřít. Každý nápad, který se stane textem, básní, je zprostředkovaný andělem. Já si nemyslím, že to vymyslí člověk. Nakonec, ona vlastně každá ta věc, která je v Českém kalendáři, tak k ní ten impuls přišel a můj problém je, že jsem to nedokázal udělat tak dobře, jak by si to ten anděl přál. Člověk je jenom člověk. Člověk není anděl. Jen mu je dáno vnímat, že takový vzkaz dostává, ale to není návod, je to možnost, takový šepot — a zaplať Pán Bůh za ně.

Když jste tvořil Český kalendář a nabídl své básně ke zhudebnění, tak to byl taky impuls.

To ale není andělský impuls, to už je jenom lidský. V tom se snažím být pokorný, ale mám v sobě hluboce zakořeněnou víru, že v každém člověku je talent, nikdo tu není náhodou, nikdo tu není zbytečně, každý je jedinečný.

V jedné z balad v Českém kalendáři se zpívá: „žijeme v nádherné době“. Celý tento ročník se chceme věnovat postmoderně a první číslo má podtitul lehkost bytí. Jak to vidíte, máme to dnes lehké, žijeme v nádherné době?

Objektivně žijeme v nádherné době ve srovnání s generacemi před námi. Můj dědeček, který se narodil 1892, tak v roce 1914 narukoval, na konci války přišla španělská chřipka, pak přišly obrovské problémy s fašismem, komunismem. Nic takového teď neprožíváme, to je úžasné. Bylo nám nabídnuto něco velkolepého. To neznamená, že nejsou lidi, kterým by bylo těžko, kteří by nebyli nemocní. Jenže doba je něco objektivního, tu sdílíme všichni. Nejen chronologicky, ale i geograficky. Procestoval jsem celý svět. Kdyby Indové, Peruánci nebo Číňani mohli žít týden tady, tak řeknou: vy si fakt stěžujete?

Jednu celou desku jste věnoval ženám — Ohrožený druh. Nevyčetl vám někdo někdy tenhle název?

Ne.

Jak se díváte na úlohu muže a ženy v dnešní době? Změnila se?

Tady nastala velká změna. Dosavadní kulturní tlak způsobil, že polovina lidstva měla daleko menší možnosti a mnohem méně přispívala k prosperitě, pestrosti a kvalitě života. To je něco neuvěřitelného. Věřím že, jednadvacáté století bude stoletím žen a že to bude velmi dobré.

Sedíme tu spolu na Tři krále. Jak vnímáte jejich poselství?

Domnívám se, že když se chudému nemluvněti přijdou klanět mocní muži, tak to má význam. To je úžasné poselství. Je to vzdání úcty tomu radikálně jinému. Na křesťanství je hezké, že je to právě Ježíšek. Bůh se vtělí do toho malého chudého no name. Z toho plyne ta obrovská naděje pro všechny lidi.

Komentáře

Co na to říkáte?