Rolihlahla — Ten, který tahá za větve

Nelson Mandela Celebrates His 94th Birthday At HomeLibujeme­­­­­­­‑li si v datech, můžeme snadno dohledat, že osmnáctý červenec je spojen s celou řadou zajímavých událostí — od vyhlášení dogmatu papežské neomylnosti v roce 1870 přes vydání nechvalně známého manifestu Adolfa Hitlera v pětadvacátém roce dvacátého století či povstání, jež o jedenáct let později začalo bratrovražednou španělskou občanskou válku. Do současného kalendáře významných dnů, jenž připomíná lidské zásluhy i tragické přehmaty, které nám mají být varováním, však pronikla docela jiná událost — narození Nelsona Mandely.

První černošský prezident Jihoafrické republiky pocházející z národa Xhosů se narodil jako Rolihlahla Mandela ve vesnici Mvezo v Kapsku. Jeho kmenové jméno znamená doslova „Ten, který tahá za větve“ a přeneseně též „potížista“, kterážto charakteristika do jisté míry odráží to, jak ho později viděly autority apartheidu. Mandelovo mládí se neslo v duchu kombinace europeizovaných studií, zájmu o anglickou literaturu či moderní sporty a zapálení pro kmenovou kulturu, jazyk a rituály; v šestnácti letech samozřejmě, jsa zároveň věřícím metodistou, podstoupil Rolihlahla krvavou rituální obřízku provedenou pomocí assegai — krátkého kopí.

Xhosové jsou významným národem žijícím především na jihovýchodě Jihoafrické republiky, jejich jazyk patří do skupiny bantuských jazyků a je jednou z afrických řečí, která obsahuje pro nás exotické hlásky zvané „mlaskavky“. Během dvacátého století se mezi tradičně animistickými Xhosy rozšířilo křesťanství, jež je s původními rituály mnohdy nezvykle kombinováno. K tomuto národu patří i další postava spojovaná s bojem za lidská práva, emeritní anglikánský arcibiskup Kapského Města Desmond Tutu.

Mandela byl svého času jediným černošským studentem na univerzitě ve Witwatersrand, kde se setkal s evropskými a indickými politickými liberály a komunisty, což ho, coby už tak politicky aktivního mladého muže, ponouklo ke snahám stále aktivněji se zapojovat do protestů proti právě se formujícímu apartheidu — za pomoci zvláštní kombinace křesťanského přesvědčení, obdivu k Marxovi a Leninovi, touze následovat Gándhího coby vzor nenásilného odporu a později i Fidela Castra, jenž (alespoň dočasně) uspěl s kubánskou revolucí. Posledním zmíněným se hodlal inspirovat roku 1962, kdy byl zatčen a souzen za podněcování k protirežimní stávce i za to, že prodělal tajný guerillový výcvik v Etiopii, aby nabyl zkušeností k uskutečnění pokusu o převrat v castrovském duchu — v důsledku toho začíná také období prakticky třicetiletého pobytu ve vězení, během něhož zakusil jak samotku v podobě malé betonové cely, tak těžkou práci v lomu.

Nelson Mandela se ve vězení stal živoucím symbolem boje za odstranění rasové diskriminace…

Nelson Mandela se ve vězení stal živoucím symbolem boje za odstranění rasové diskriminace, propuštění politických vězňů (či alespoň zlidštění jejich životních podmínek). Vzhledem k obavě z narušení vlastního postavení za studené války se za jeho osobu dlouho nechtěla stavět západní politická elita, která byla nedůvěřivá kvůli jeho komunistickým vazbám — tato nedůvěra postupně odpadala s destabilizací sovětského bloku ke konci osmdesátých let. V roce 1989 byl v souvislosti s odsouzením politiky apartheidu Mandela propuštěn a rázem se coby legenda boje proti diskriminaci stal hostem prezidenta Mitterranda, premiérky Thatcherové, papeže Jana Pavla II. — a také Fidela Castra.

  • Jméno Nelson mu vybrala učitelka ve škole — ve vzdělávacích institucích se tehdy projevoval kolonialismus i tak, že africká jména tam „nebyla v kurzu“.
  • Byl třikrát ženatý.
  • Jednou z jeho nejoblíbenějších pochoutek byly dršťky.
  • Patřil k velkým sportovním fanouškům, zajímal se především o box.
  • Rád zahradničil ­— v zeleninových záhonech se také pokoušel schovávat v igelitových pytlících balené stránky pamětí, které psal ve vězeňském táboře.
  • Coby symbol boje za odstranění nějaké formy diskriminace získal popularitu i v různých kontroverzních hnutích, dostal se třeba i do irské nacionalistické písně „The Legend“ Pádraiga Móra.
  • V pozdějších letech podporoval charitativní akce zaměřené na boj proti AIDS — na tuto nemoc zemřel i jeden z jeho synů.

 

 

Rok 1994 zažil první svobodné jihoafrické volby do národního shromáždění, které pak Nelsona Mandelu zvolilo prvním černošským prezidentem země. Ačkoli se Jihoafrická republika nestala nějakým „pozemským rájem (skoro) spravedlivých“ a země začala čelit další vlně starostí, vytvořila se v ní po dekádách diskriminace společnost s rovnými právy a schopností učit se čelit výzvám současného světa. Stalo se tomu tak i díky vlivu Nelsona Mandely, který, ač byl kontroverzní osobou s mnoha chybami, vydržel nejen desetiletí těžkého žaláře, při nichž prokázal obrovskou osobní statečnost, ale odolal i tomu, co je lákadlem pro hlavy (nejen) postkoloniálních států — nepodlehl touze pokusit se nastolit vlastní autokratický a diskriminující režim.

Nelson Mandela zemřel 5. prosince 2013 ve věku pětadevadesáti let — věřím, že si nezaslouží slepou glorifikaci ve stylu prostinkého světa „dobrých“ a „špatných“ hochů šestákových románů a potoky krokodýlích slz, ale náleží mu uznání daleko cennější — uznání za to, že si dokázal najít svoji cestu k postavení se dlouhotrvající nespravedlnosti, a za to, že se, když se karta obrátila, dokázal vyrovnat s úlohou, v níž se octl. A to není málo…

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.