Lehkost bytí

jun2jun2Sešli jsme se ve třech. Bára vystudovala filosofii a polonistiku. Pavel je farář pro mládež a já, jako šéfredaktorka jsem se snažila být tím spojovacím článkem.

B: Budeme dnes mluvit o lehkosti bytí, ale co to je vlastně bytí pro křesťana, postmodernistu?

P: Těžko vyjádřit, prostě život, jak ho mám, jak jsem do něj spadl.

B: Jsem na světě sám pro sebe?

P: V mém pochopení rozhodně ne. Teologicky, filozoficky, antropologicky mi to přijde jako protimluv: být sám pro sebe.

Š: Dnes se ta otázka hodně skloňuje. Společnost je nastavená na: jdu sám za svým výkonem. Jsme schopní tomuto tlaku čelit?

Ve vztazích Já právě žije, realizuje se, nachází sebe sama.

P: Hodně jsem se trápil přemýšlením, co člověka dělá člověkem. Co má člověk s životem, když do něj spadl, jak s ním naložit? Nejvíce mi pomohl Karl Rahner, od něj jsem se učil, že zadáním lidského života je uskutečnit přesah ve svém životě.

B: V jakém smyslu? Společenském? Duchovním?

P: Vztahovém. Vztahovat se k budoucnosti, k minulosti, k jiným lidem, také přes poslední horizont, k tajemství, které nás obklopuje, k Bohu.

B: Nemůže se ve vztazích ztratit právě Já?

P: Ne! Ve vztazích Já právě žije, realizuje se, nachází sebe sama. Přesah, o kterém jsme mluvili, má být pozitivní — ne, že člověk prchá před sebou, aby se našel v druhých. Uskutečňuje­‑li s důvěrou, milosrdenstvím, pokorou a nadějí, tak to začne dávat smysl. Nemusí to být v rivalitě Já versus Ty, já versus Bůh. Přesah lze, nicméně, uskutečňovat i negativně — buď chtivostí nebo strachem sama před sebou.

B: Když máme dnes ve všem tolik na výběr a spousta věcí je dostupnějších, činí to náš život lehčí nebo spíše plytčejší?

P: Záleží na tom, jak s tím zacházíme. Přináší to ovšem silné pokušení — netrápit se něčím, co mi moc nejde, co mi připadá těžké, zatěžující, protože mohu přece přestoupit do jiného vztahu, do jiné situace, vzít si něco dalšího vedle, a zas to třeba chvilku půjde lehce. Ale tím právě zůstáváme na povrchu.

Člověk bere svůj život bezvýhradně do svých rukou

B: Ale i sama možnost výběru přináší stres. Dřív se to řešit nemuselo, protože nabídka nebyla tak široká.

P: To je pravda, sama volba je také tíživá záležitost. Rozhodl jsem se dobře? Neuteče mi něco důležitého?

To je paradox postmoderní doby. Máme nárok na to žít lehce, ale tíživost se neustále vrací. Tíhy se nezbavíme a to první, co nás napadne, soustředit se jen sám na sebe, ale z toho přijde největší tíha. Sociální postmoderní diagnóza doby je: narcismus.

Š: Dřív to nebylo?

P: Takhle relativně klidná doba dlouho nebyla. Mate nás to. Zdá se nám, že vše by mohlo a pak taky mělo jít snadno.

Také si myslím, že se rozpadly tradice. Vliv tradic a hodnot ustoupil do pozadí. Člověk bere svůj život bezvýhradně do svých rukou a chce ho tvořit podle sebe.

B: A co pocit odpovědnosti za osud lidí v jiných částech světa, třeba v rozvojových zemích? Měl by to jednotlivec vůbec řešit?

Š: Člověk má možnost jedním kliknutím pomoct někomu, koho nikdy neviděl, to dřív nemohl. Na jednu stranu je to hrozně jednoduchý, ale ta tíha toho, že se dozvíme během několika vteřin o katastrofách v odlehlých koutech světa na nás působí. Dřív lidé pomáhali možná víc lidem ve svém bezprostředním okolí.

B: To je otázka zda to jedno klinutí opravdu dojde tam, kam má.

Š: Na to mám zase odpověď, že je tu ta moje církev, které důvěřuji a jejím prostřednictvím se nebudu bát poslat peníze do vzdálené Etiopie.

B: Co dává lehkost věřícímu člověku?

Š: Já cítím lehkost v modlitbě, že si vedu svůj vnitřní dialog a nejsem na to sama.

P: Ano, že sám sebe nemusí brát bezvýhradně vážně. (Nejde jen o něj.)

A pak hlavně: že se ho dotklo Dobré v definitivní podobě. (Myslím na příběh Ježíše Krista.) Uklidní, upokojí, vrací naději.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.