I byl odveden na poušť, aby se modlil

canfrancTak jsem tady, a co teď? Řekl jsem si v Canfrancu, který jsem pokládal za Somport, jak jsem měl napsáno v mapě Evropy. Právě jsem byl na španělsko­–francouzské hranici. Za sebou jsem měl přes 2000 km v autě, tři hodiny spánku za dva dny a stovky kilometrů před sebou. Byl jsem sám v Pyrenejích na cestě do Santiaga a ještě dál k oceánu. Přesně tak, jak jsem chtěl. Den předtím jsem nasedl v 6.21 do auta s Češkou, která jezdí každý pátek a neděli trasu Praha­–Valencie. Sbaleno jsem měl už dva dny před tím. Peníze mi ještě zůstaly z brigády na malinové farmě ve Skotsku, kde mě držela při smyslech jen myšlenka, že sbírám maliny na Santiago. Nápad tam vyrazit jsem měl už dlouho, snad od té doby, co jsem si přečetl Poutníka od Coelha. Sny se mají plnit, ať to stojí, co to stojí. Všude, kam jsem chodil, jsem si představoval, že jdu do Santiaga. Ale od malin už uběhly dva roky a já měl pořád tu nepřekonatelnou touhu jít. Další peníze jsem si vydělal na brigádě v Žabce. V okamžiku, kdy jsem si uvědomil, že by mě tohle vydělávání peněz mohlo naplňovat, mi bylo jasné, že už prostě musím vyrazit.

Když se neukázala ani patnáct minut po dohodnutém srazu v 6.00, začal jsem přemýšlet, jak mě, důvěřivce, někdo podfoukl, sbalil peníze a já budu muset stopovat celou cestu. Byl jsem napnutý, podrážděný a nebyl ve mně kousek radosti. Přestal jsem důvěřovat lidem. Druhý den odpoledne, jak jsem si naplánoval, jsem měl být v Somportu — a plány se mají dodržovat. Pouta vnitřního policajta. A nakonec přece přijela! Kdysi dávno zkoušela stop do Vietnamu. Řekla mi, že ještě s sebou přibereme další tři holky. Jedna její známá a pak další dvě, které chtějí taky do Santiaga. Všechny se jmenovaly Veronika. Na kamarádku jsme museli ještě pár minut čekat, což mě strašně štvalo, už jsem chtěl být na cestě, ale Veronika přišla a odrovnala mě svým přívalem energie! Dredy do půl zad, ostravský přízvuk a neustálý úsměv. Já byl naopak zakaboněný. Nechápal jsem, odkud bere tolik energie. V řízení se holky střídaly. V noci jsme si povídali o náboženstvích. Když někomu řeknu, že studuji teologii, tak se tomu holt nevyhnu. Tvrdil jsem, že si každý nějakou cestu k Bohu jednou najde, to z nás dělá lidi, že hledáme Boha. Ve 4.00 jsme udělali přestávku na spaní. Já si lehl o pár metrů vedle. Skoro jsem nespal, protože jsem se bál, aby nepokračovaly beze mě. Ráno mě vysadily na výpadovce za Narbonne a dál jsem stopoval.

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.