Depeche bolesti

dm01Stadion narvaný k prasknutí. Ruce 80 000 lidí mávají všechny ve stejném rytmu. Dave Gahan kroutí zadkem jak tanečnice pole dance a dámská část publika začne nadšeně ječet a tleskat. Martin Gore s podmalovanýma očima tvoří elektrické rify, jedno z poznávacích znamení této kapely. A Andy Fletcher, cosi skrývající pod černými brýlemi, tiše stojí v pozadí za svým elektrickým syntezátorem. Dav řvoucí „I’m in heaven“, myslící si, tohle je peklo, neuvědomující si podstatu některých textů. Na druhou stranu, kdo z věřících by v tomto prostředí hledal slova směřovaná na hlavního aktéra Bible.

Slova úvodní písně z posledního alba Delta Machine znamenají přibližně toto (jedná se o amatérský překlad, který není v některých částech doslovný, aby se podtrhlo sdělení textu):

I’ll weep into your eyes / I’ll make your vision sing / I’ll open endless skies / and ride your broken wings / welcome to my world

Když budeš brečet, budu v tvých slzách / zhmotním tvé vize / otevřu nekonečné obzory / a proletím tvá zlomená křídla / vítej v mém světě.

Jistě, do určité míry se jedná i o pouhý kalkul, dát takovouto skladbu jako první, ale to by nic nemělo měnit na podstatě, co chce sdělit. Kapela chce vtáhnout posluchače do svého světa, který není optimistický či nějak přehnaně radostný. A tak si můžou dovolit říct, že pokud budete na dně, budou tam s vámi, protože ve většině případů byli ještě ve větších sračkách než jste zrovna vy. (Nebavíme se o financích, ale o psychické stránce.) Zároveň ale tato slova můžeme pochopit i jinak. Nemohl by tato slova říct i někdo jiný? Někdo, kdo je tu vždy pro nás? Kdo může být v našich slzách a kdo nám může pomoci s realizací našich snů, za předpokladu, že ho necháme?

Depeche Mode víru nepropagují. Jen podávají svůj obraz světa, do něhož v současné době i nějakým způsobem zapadá otázka Boha. Ve své podstatě se jedná o intimní zpovědi věřícího, ano věřícího, člověka, ale najdeme zde i určité rozpory, které tento člověk má. S vírou, sám se sebou, ale i s Bohem. Jen to musíme — ne ani tak hledat, prosté sdělení se ve většině textů nikam neschovává — spíš si připustit, že i o tomto mohou být texty černě oblečené party, která vyprodává haly.

I’ll never be a saint / That’s not the picture that your memory paints / not renowned for my patience / I’m not renowned for my restraint / but you’re always around / you can always be found / to pick me up when I’m on the ground
Nikdy nebudu světec / tak si mě nikdy pamatovat nebudeš / nejsem pověstný svojí trpělivostí / ani sebeovládáním / ale ty jsi vždycky nablízku / vždycky tě můžu najít / i jen proto, abys mě zvedl, když jsem na dně

Jeden z amatérských překladatelů poslední souvětí přeložil tak, že je psáno pro ženu. Automaticky předpokládal, že je směřováno autorově manželce, přítelkyni či životní lásce. Ale z čeho tak usuzuje? V celém textu není jasně dáno, že by tomu tak bylo. A anglické pick me up neurčuje rod, jak to dělá časování sloves v češtině. Takže je možné, že tento text byl určen životní opoře s prstýnkem na prsteníčku, ale díky celkovému charakteru skladby nazvané The Sinner in Me (Hříšník ve mně) mi přijde, že je to spíš než cokoliv jiného určité uvědomění si vlastních chyb a skutečnosti, že před někým ani jednu z nich nevymažete.

We’re damaged people / praying for something / that doesn’t come from somewhere deep inside us / depraved souls / trusting in the one thing / the one thing that this life has not denied us / when I feel the warmth of your very soul / I forget I’m cold / and crying / when your lips touch mine / and I lose control / I forget I’m old / and dying 

jsme zničení / modlíme se za něco / co nevychází z našeho nitra / zavrhlé duše / věřící jediné věci / té jediné věci, kterou nám tento život ještě nesebral / když cítím teplo tvé duše / zapomínám na mráz / a svůj pláč / když se tvé rty dotknou mých / a já ztratím kontrolu / zapomenu, že jsem starý / a že umírám

dm2Většina členů kapely si prošla kdečím. Stejně jako kde co prošlo jejich těly. Jeden z autorů hudby skupiny, Matin Gore, byl alkoholik. Dave Gahan se v roce 1996 předávkoval tak, že byl po dvě minuty v klinické smrti, a až po tomto zážitku se dokázal drog a alkoholu vzdát. Od té doby stále musí chodit každoročně na testy, zda je čistý, jelikož mu to nakázal soud. Můžete tvrdit, že jejich písně nejsou o víře, ale o jejich lásce k narkotikám. Ano, v některých písních zpívá o své závisloti (např. Barrel of a Gun či In Chains), ale texty většiny písní jsou, pokud si to připustíte, o něčem jiném. Vemte si tento úryvek z písně Damaged People. Je o tom, jak když si píchne dávku, tak zapomene na všechno. A nebo v tom dokážete vidět zpoveď člověka, jenž po diagnóze rakoviny močového měchýře nalezl určitý vnitřní klid a smíření?

A nemohou právě bývalí feťáci, bezdomovci, oběti domácího násilí nebo političtí vězni o víře vědět o hodně víc než my? Protože pro ně by bylo mnohem jednodušší ji ztratit, ale oni si ji dokázali uchovat? Nebo ji najít? Nejsou tím jejich zpovědi o to více realistické, autentické a intimní?

Komentáře

Co na to říkáte?

This site uses Akismet to reduce spam. Learn how your comment data is processed.