Archiv roku: 5s

Do nového roku s plánem (na čtení Bible)

S blížícím se rokem 2015 přichází úvahy, jaký asi bude. Jistě je na místě položit si i otázku, jakým způsobem budu po těch 365 dní číst Bibli. Vždyť kdy jindy je lepší čas dát svým čtením nějaký systém, než 1. ledna? Přičemž držení se aspoň nějakého schématu nám nabízí tu výhodu, že se nevěnujeme stále dokola týmž pasážím, nýbrž postupně procházíme napříč Písmem. Bible může poskytnou nový náhled na všednodennost, překvapit radostnou zvěstí v těžších chvílích nebo nám prostě připomenou krásu, která nás obklopuje.  Můžete se také dohodnout s dalšími lidmi, že budete postupovat podle stejného plánu, a navzájem se motivovat ve chvílích, kdy byste to jinak vzdali, a zároveň se tak otvírá možnost o přečteném sdílet diskutovat.
My jsme s pár mládežnicemi zvolily plán, s nímž stačí věnovat pouze pětkrát týdně pět minut Bibli a od ledna do prosince tak projdeme celým Novým zákonem (viz https://db.tt/vLlcPgBE). Víkendy zůstávají volné a lze je tak využít např. k dohánění skluzu, reflexi či čtení jiných částí Písma. Zároveň je navrženo pět způsobů, jak při studiu proniknout do hloubky. Evangelia nenásledují po sobě, nýbrž jsou prokládána jinými knihami, takže je příběh Ježíše připomínán každé 3 měsíce.
Víkendy zůstávají volné a lze je tak využít např. k dohánění skluzu, reflexi či čtení jiných částí Písma.

I Starý zákon stojí za to číst, jenže pamatovat si, které části už máme za sebou a které ještě zbývají, je téměř nemožné. Proto je přiložena také kartička s přehledem všech jeho kapitol s políčky k odškrtávání, takže až se dostanete i k němu (minimálně s Žalmy se nejspíš setkáte i náhodou), stále budete vědět, co z něj vás ještě čeká.
Nahlížíte-li na odkazovaný plán, vidíte u každého data a patřičné kapitoly na něj připadající také volný řádek. Jeho využití závisí pouze na vaší volbě, můžete si tam poznamenat cokoli od čísla verše, který vás v dané kapitole oslovil nejvíce, přes značku, že daná kapitola vás mimořádně zaujala a rádi byste se k ní o víkendu vrátili a prostudovali ji více, až po překlad, v němž jste uvedenou pasáž četli.
Tak co, už víte, jak budete Bibli v nastávajícím roce číst? Připojíte se k nám, necháte se inspirovat, či vymyslíte něco zcela jiného? Ať už se rozhodnete jakkoli, přeji vám, aby vám to přineslo spoustu požehnání.

Kurdové – muslimští strážní andělé?

Sýrii a Irák opustilo 13,6 milionu lidí. Mnoho z nich nemá dostatek potravin a vybavení na to, aby přečkali nastávající zimu. Informoval o tom Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR). Z domova je vyhnala jednak občanská válka v Sýrii, jednak strach z ozbrojenců z tzv. Islámského státu. Část utečenců zamířila na severovýchod Iráku, do autonomní oblasti Kurdistán. Tamní – převážně muslimské – obyvatelstvo přijímá uprchlíky s otevřenou náručí, popisuje jeden z nich, irácký dominikán Najeeb Michaeel: “Muslimský Kurdistán přijal uprchlíky a zejména velké množství křesťanů, kteří sem utekli z oblasti celého Ninive.“
Kurdové nabízejí veškerou možnou pomoc a snaží se, aby se s uprchlíky zacházelo důstojně
“V Kurdistánu nežijí jen muslimové, ale také křesťané, a ti všichni společně mezi sebe přijali utečence. Otevřeli jim své domovy, svá města, své školy i modlitebny. Soužití lidí v Kurdistánu je ukázkou mimořádné solidarity a Kurdové nabízejí veškerou možnou pomoc a snaží se, aby se s uprchlíky zacházelo důstojně,” dodává bratr Michaeel.

Boje Kurdů s radikálními islamistickými ozbrojenci z IS podporují od září leteckými útoky na vybrané cíle, v poslední době mj. na výcvikové tábory, spojenci pod vedením Spojených států.

Kurdská svépomoc

Iráčtí Kurdové se snaží pomáhat také syrským Kurdům z města Kobani u hranic Sýrie s Tureckem, které obléhají fundamentalističtí ozbrojenci z Islámského státu od poloviny září. Na začátku listopadu do Kobani dorazilo asi 150 bojovníků z Kurdistánu, takzvaných pešmergů, kteří přivezli na obranu města i těžké zbraně.

Udržet město, kde se do bojů zapojují bez rozdílu věku a pohlaví všichni obyvatelé, má strategický význam.

Právě u Kobani zuří nejtvrdší boje mezi fundamentalisty a kurdskými bojovníky. Udržet město, kde se do bojů zapojují bez rozdílu věku a pohlaví všichni obyvatelé, má strategický význam. Pokud by Kobani padlo, ovládl by Islámský stát souvislý pás země od syrského města Aleppo až k oblasti Rojava a dále k pohoří Sindžár na syrsko-iráckých hranicích, tedy téměř celou severní část Sýrie.

Strážní andělé jezídů

V pohoří Sindžár se před ozbrojenci z Islámského státu ukrývá až 10 000 jezídů, příslušníků starobylé náboženské menšiny. Islamisté obviňují jezídy z toho, že uctívají ďábla. Jezídské náboženství v sobě kombinuje prvky křesťanství, judaismu, islámu i hindiusmu. Jezídové věří v boha – stvořitele a sedm andělů v čele s andělem Pávem.

Právě pro jezídy by Kurdové mohli představovat živoucí strážné anděly. Kurdští bojovníci totiž ohlásili, že chtějí Sindžár dobýt a izolované jezídy vysvobodit.

Česká pomoc?

Česká republika se k případné pomoci lidem z Blízkého východu staví velmi zdrženlivě. Vládla odmítla poskytnout léčení asi 15 vážně raněným a nemocným syrským uprchlíkům. Ministr vnitra je označil za bezpečnostní riziko. Kritizoval ho za to generální sekretář České biskupské konference Tomáš Holub, který mj. uvedl: “Apeluji tímto na členy vládního kabinetu, aby své zamítavé stanovisko ještě přehodnotili. Věřím, že hodnoty demokratické společnosti, kterou se snaží Česká republika být, jsou důležité pro všechny.”

O přijetí většího počtu uprchlíků z území ovládaného IS bude vláda jednat zřejmě v průběhu Ledna. Ministr Chovanec navrhl hlasovat o přijetí uprchlíků v referendu.

Zatímco úřady v Česku jsou velmi opatrné, když se jedná o jiné formy pomoci než o dodávky vojenského materiálu, zastupitelský úřad ČR v kurdské metropoli Irbíl se snaží o zajištění provizorního ubytování pro uprchlíky. Aktuálně poptává dodávku stovek obytných kapacit včetně sociálních zařízení, mešity, policejní stanice a jídelny.

Magdaléna Trusinová, redaktorka publicistiky Českého rozhlasu

Jak mohu pomoci? (užitečné linky)
http://www.mnoho-tvari-pomoci.cz/vsechny-darky/syrie-jordansko-teple-obleceni/
http://adra.cz/pomoc-v-zahranici/humanitarni-projekty/irak–posileni-odolnosti-uprchlickych-komunit

Zastínění Marie

Advent je dobou pokročilého těhotenství. Příbuzní nervózní a pořád se ptají: „Tak co? Kdy už?“. Bříško je tak velké, jako by nastávající maminka měla explodovat. Už brzy přijde na svět. Strach z porodu převažuje touha dítě vidět na vlastní oči, seznámit se s ním, vidět jej tváří v tvář, zjistit, co to je za bytost, která přibude do rodiny. Všechno se musí připravit a stihnout ještě před porodem, vymalovat, nakoupit nábytek, zdědit výbavičku, připravit tašku do porodnice…všichni tak trochu zešílí, kamarádky nastávající maminky společně hledají dárky a vymýšlí různá překvapení. V ideálním případě. V poslední době mám kolem sebe velmi mnoho svobodných maminek, které se rozhodly nového člena rodiny přivítat s vírou v Pána Boha, svoji rodinu a kamarády, že jim pomohou. A i zde radost převyšuje strach z budoucnosti. Když už je bříško na prasknutí, tak se lze už jen radovat a těšit.
Příběh Marie mohl také být příběhem svobodné matky.

Příběh Marie mohl také být příběhem svobodné matky. Nechybělo málo a její nastávající ženich si mohl říct, že anděl, který se mu ve snu zjevil je jen jeho utkvělá představa, která mu bere kuráž Marii odepsat. Že prý jě těhotná z Ducha Svatého…kdo ví, kde k dítěti přišla.
Zrovna před nedávnem jsem četla o tom, za jakých podmínek se lidé brali v Izraeli za Augustovi vlády. Celý proces byl více majetnický než romantický. Ženich s nevěstou se nejprve zasnoubili, vyměnili si majetkové dary, vypili společně víno a pak už byli oddělení výhradně jeden pro druhého a čekalo se, obyčejně rok, na svatbu. Pokud by se však o svatební noci ukázalo, že nevěsta byla nevěrná, v lepším případě její rodina musela ženichovi vrátit všechen jeho majetek a zaplatit ještě něco navíc. K tomu byla dcera označena za zhýralou a naděje na to, že by našla nového ženich byla mizivá. V horším případě by mohla být též ukamenována. Kdyby byla, nedej bože, těhotná, pak zůstala na krku s děckem rodičům a po jejich smrti bez ochrany. Všechno záleželo na ženichovi, jak se k celé záležitosti postaví.
Marie otěhotněla někdy v březnu. Byla to mladá puberťačka a byla zasnoubená s tesařem, obyčejná dvojice. Přišel k ní anděl. Chudák holka nechápe, co se děje, ale dobře rozpoznává, že jde o božího anděla. Nebojí se a mluví s ním. A on jí říká, že bude mít dítě. A že ho počne v lůnu. Jenže ona ještě jaksi ještě nikdy s nikým nespala, tak nechápe, jak to jako anděl myslí, když zjevně musí vědět, že technicky je to dost nemožné. Anděl se však nenechává vyvést z míry. Maria totiž počne z Ducha Svatého. Lk 1,35: Anděl jí odpověděl: „Duch svatý na tebe sestoupí a moc nejvyššího tě zastíní. Protože to, co se ti narodí, to svaté, bude nazváno Syn Boží.“
Tak zaprvé. Lze dost dobře předpokládat, že spolu mluvili Aramejsky. V Češtině máme Ducha Svatého mužského rodu, tak nám to přijde takové samozřejmé, že Duch Svatý je jako mužský element a Marie tak s ním počne dítě. Ale Duch Svatý v řečtině, v níž máme Lukášovo evangelium, je rodu středního, což nám tuto představu trochu nabourá. Co nám ji ovšem rozboří zcela je fakt, že v Aramejštině je Duch Svatý rodu ženského. Ráda říkám „Ducha Svatá“, ale to zní divně, tedy „Duše Svatá“. Tato Duše Svatá je poslána od Boha Otce, aby sestoupila Marii a darovala jí kus sebe sama, svého Syna. Bůh Otec Marii zastíní. A to, co se narodí je Syn, jež se vzdal všeho a vydává se všanc tomuto světu. Nebeští rodiče svěřují to nejcennější mladé dívce a důvěřují jí, že se o Syna dobře postará. Jako by ho Otec a Duše dávali k adopci, toho, jak říká Kol 1,16: „v němž bylo stvořeno všechno na nebi i na zemi – svět viditelný i neviditelný; jak nebeské trůny, tak i panstva, vlády a mocnosti – a všechno je stvořeno skrze něho a pro něho.“ (ČEP) Tento je zasazen jako semínko do lůna mladé odvážné slečny.
Je zasazen jako semínko do lůna mladé odvážné slečny.
V ten moment ji celá Svatá Trojice vystavila neskutečnému nebezpečí. Obrátili jí život naruby. Bůh se zmocnil její budoucnosti. Ale stálo to za to. Ačkoli Marie ve svém životě kvůli svému povolání být matkou Svatého, zažila mnoho bolesti, střežila vše ve svém srdci a odvážně a s láskou dovedla svého syna k dospělosti. Zvládla to výborně.
A v tento svatý čas si všichni připomínají, že se narodí. Obchody vystavují světýlka, všechno je najednou takové slavnostní. Tak jako všichni běhají kolem nastávající maminky, tak i my běháme kolem nastávajících Vánoc. Ještě je třeba nakoupit, ještě je třeba vymalovat, sejít se a něco připravit. Narodí se miminko, Král vesmíru, obyčejné holce z vesnice. Narodí se nám, znovu a opět. Do lůn našich srdcí kéž jej zasadí Duše Svatá, kéž nám svěří svého Syna, Svatého, a v našich rukách, ústech v našich životech tak zranitelného. Andělé již zpívají, přidejme se k nim. Nám, nám, narodil se.

Zaříkávání reality

Rozhovor s Darinou Alster nejen o spiritualitě a mateřství v její tvorbě z posledních let, prezentované na výstavě v NoDu.

 Darino, z Tvojí výstavy je vidět, že v ní velmi intenzivně zpracováváš mateřství. Co si myslíš o vztahu umění a mateřství?

To je zajímavá otázka. Myslím, že mateřství a umění je v něčem v přímém rozporu. Na to, aby se člověk stal umělcem, potřebuje mít velmi silné ego. Potřebujeme mít dost drzosti se umělcem stát. Naopak v mateřství člověk cítí často víc než sám sebe, své okolí. Matka se cítí jako místnost, a dokud nejsou všichni v té místnosti v pořádku, tak není klidná. Často nedokáže odlišit pocity ostatních od svých pocitů.

Od té doby, co mám Sofiu, tak mám takovou nemoc – artózu, potřebuju dělat umění, i když se to vůbec nehodí a je to náročné. Chci být dobrá matka i dobrá umělkyně – nebo umělkyně a matka, na pořadí nezáleží. Vnímám že žiju život, jako bych tkala koberec z dvou různých látek, které jsou nespojitelné, ale navzájem se prolínají a je zajímavé je spojovat, vzniká z toho něco nového. Ale je to náročné. Chápu umělkyně, které když se stanou matkami, tak s uměním skončí a tvorba se jim posune do vytváření atmosféry domova. Byt nebo partnerský vztah může být také umělecké dílo.

Vnímáš svoji dceru Sofii jako umělecké dílo?

Sofia je pro mě velkou láskou a inspirací, ale není moje umělecké dílo. Žijeme spolu, tahám ji hodně do své tvorby, ale nezaměnuju ji s projektem. Bylo by to pro mě příliš manipulativní. Sofia je umělecké dílo života. Hodně se od ní učím. Když dělám umělecký projekt, snažím se, aby to bylo do posledního puntíku takové, jaké chci. To se Sofií nejde, vstupuje do hry s vlastní miminkovskou vůlí naprosto mění situaci. Často v mateřství nevím, jestli konám správně. Řídím se instinktem jako každá novopečená matka. Je pro mě hodně důležité, abych nikdy nemusela říkat, že vše zajímavé bylo předtím, než se Sofia narodila. Ráda bych za čas řekla: Se Sofií to všechno teprve začalo!

Takto by se asi dalo říct, že právě ono přesáhnutí vlastní egoity se děje ve vztahu k druhému člověku. Ve vztahu, kde je druhý inspirací a ne tím, kdo je plně kontrolovaný…

V tom s Tebou souhlasím. Ale je to jiné ve vztahu partnerském a jiné v rodičovském. Často jsem Sofiin „otrok“, miminku se musí vše přizpůsobovat. Během dne jsem tu jen pro ní, tvořím pak hlavně v noci, kdy mám čas sama na sebe.

Propojování mateřství a umění je jednoznačně výzva.

Takže bereš mateřství i jako výzvu pro sebe?

Propojování mateřství a umění je jednoznačně výzva. Nemám ještě jasno v tom, co to udělá. Jsem zvědavá, kam mne tento životní experiment dovede.

Kromě motivu mateřství byl ve výstavě i silně přítomný motiv smrti.

Předtím než jsem měla Sofii, tak jsem vnímala své umění jako hledání odpověďi na smrt. Snažila jsem se s tímto motivem vyrovnat, protože mi zemřela máma, když mi bylo necelých dvacet a její smrt mi ukázala bránu do jiných světů. V tvorbě jsem potřebovala téma smrti objevovat skrze jiná témata, třeba téma času nebo spirituality…

Když se Sofia narodila, viděla jsem, že nic není tak přímo protikladného smrti jako zrození. Nic není tak fatální jako smrt a narození má v sobě podobnou osudovost. Když člověk zemře, je ztracen a na tomto světě už se s ním nikdy nesetkáš. Když se ti narodí nový člověk, je prostě pořád s tebou. ať se ti to líbí nebo ne.

Jaká myslíš, že bude tvá tvorba, až budou tvoje děti v pubertě?

Tak to jsem vážně zvědavá.(Smích)

Na výstavě si člověk všiml, že často používáš spirituální nebo esoterní motivy. Co pro Tebe vlastně znamená Bůh a umění?

Myslím, že mým posláním je vnášet právě spiritualitu do současného umění. Inspirovat současného člověka ke spiritualitě. Dnešní člověk může kombinovat různé prvky z různých tradic a vytvářet tak svojí vlastní mytologii. Může být křesťan, gay a ještě k tomu používat tarot a nemusí se cítit blbě, nebo může mít rád i ostatní náboženství – buddhismus, hinduismus… Snažím se v tvorbě tato témata otevírat, abych je přiváděla zpátky do hry dnešního světa. Před lety jsem vytvořila videohru Personal Tarot, mým cílem bylo na Tarot upozornit jako na medium dávné minulosti, které může být v dnešní době aktuální. Nebo jsem dělala projekt Imago Dei pro galerii Artwall. Chtěla jsem ukázat, jak by mohl vypadat božský archetyp ve všedním dni v ulicích města. Člověk může jet po městě a zahlédnout Boha kdekoli – třeba v kojící matce nebo v muži, který se dělí o chleba s bezdomovcem…

Potřebu spirituality v každodennosti jsem si uvědomila v Indonésii, kde jsou lidi hodně věřící. A přitom jsou to lidi jako my, nemusí nosit všichni burku, nebo být zahalení. Bavíš se s těmi lidmi a oni tam ani nemluví o náboženství, ale cítíš to z nich. Třeba je ramadán a přátelé najednou třeba nekouří, nejí se, nepije, až do setmění. Vejdeš do hinduistického chrámu a zeptáš se, jestli můžeš zapálit vonnou tyčinku a mniši se tě zeptají, jestli jsi věřící. A když řekneš ano, máš jejich důvěru, ať jsi jakéhokoliv vyznání.

Takže hledáš Boha ve světě, který je bezprostředně kolem nás?

Ano ve světě, který každodenně žijeme. Úplně mě dostalo, že v prostředí kde je spiritualita přirozenou součástí života, je přítomnost Boha znát v úsměvu a vnitřním klidu každého člověka. Když jsem přijela z Jávy, měli jsme zrovna v bytě volný pokoj, tak jsem z něj udělala modlitebnu. V modlitebně jsi se nemusel nutně modlit, ale neměl jsi tam přinášet stres a zmateně nebo zásekově přemýšlet. Nejlepší bylo tam jen potichu být a cítit boží přítomnost. A když byl člověk ve stresu a nervózní, tak do modlitebny jen s pokorou vstoupil a nechal se uklidnit. Přesně takhle ten prostor fungoval. Modlitebna ti dala nemyšlení a v tichu se objevovaly odpovědi na tvé vnitřní otázky.

Projít tím racionálním, mentálním labyrintem, než jsi došel k oltáři.

Co bylo esencí tvé modlitebny na proběhlé výstavě v NoDu?

Video-oltář byl vlastně esencí té výstavy. Druhá místnost byla mentální. Musels projít tím racionálním, mentálním labyrintem, než jsi došel k oltáři. A pak jsem chtěla vytvořit něco, co člověka zasáhne v nitru. Video-oltář byl hodně o rozhraní. O rozhraní nitra, o rozhraní mezi světy – tím reálným a tím duchovním, který tam člověk cítil. Byla to taková vstupní brána. Na diváky to působilo tak, že tam trávili dost času. Sama jsem ve video-oltáři pobývala s přáteli, protože nám tam prostě bylo dobře.

Dalo by se říct, že to místo s oltářem je za nějakým rozhraním běžných životů, kterými lidé prochází…

Je to místo vnitřního ticha, ukryté v nitru každého člověka. Je příjemné vědět, že i když tam člověk nestíhá zajít, oltář tam pořád je. Prostor za dennodenní realitou. Dnes je těžká doba – společensky a politicky, hodně lidí ji kritizuje a málokdo řekne, co by mohlo pomoci. Myslím, že nám obecně chybí spiritualita. Líbilo se mi, když jsem nedávno byla na Shromáždění za smíření v kostele u Martina ve Zdi a organizátoři zdravili kromě vyznavačů různých náboženství i ateisty. Tak přesně to vnímám – spiritualita je i pro ateisty. Co vlastně znamená slovo Bůh – „Jsem, který jsem“? Je to zakuklené slovo pro něco, co vlastně žádné slovo nemá, protože se jedná o skutečnost za slovy. A když se bavíme o spiritualitě myslím, že na ní má právo ateista stejně jako každý jiný.

Vylezte na strom

Ježíš vešel do Jericha a procházel jím.
Tam byl muž jménem Zacheus, vrchní celník a veliký boháč;
toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je, ale poněvadž byl malé postavy, nemohl ho pro zástup spatřit.
Běžel proto napřed a vylezl na moruši, aby ho uviděl, neboť tudy měl jít.
Když Ježíš přišel k tomu místu, pohlédl vzhůru a řekl: „Zachee, pojď rychle dolů, neboť dnes musím zůstat v tvém domě.“
On rychle slezl a s radostí jej přijal.
Všichni, kdo to viděli, reptali: „On je hostem u hříšného člověka!“
Zacheus se zastavil a řekl Pánu: „Polovinu svého jmění, Pane, dávám chudým, a jestliže jsem někoho ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“
Ježíš mu řekl: „Dnes přišlo spasení do tohoto domu; vždyť je to také syn Abrahamův. ( L 19,1-9 ČEP)

 

Atmosféru velkých shromáždění na vlastní kůži poznal asi každý z nás. Každý v životě okusil významnou osobnost, při významném dění. A často v doprovodu významného počtu přihlížejících. Vzpomeňme, jakou napjatou a vzrušující vlnu emocí vyvolá příchod oblíbeného hudebníka na podium. Najednou náš kýžený idol není jen na míle vzdálen v rádiových vlnách, ale je tady! S námi! Teď! Kdybych byl o pár metrů blíž, mohu si na něj sáhnout, podat ruku, objat jej, v euforii snad i políbit. Hvězda už není jen na nebi ale i na dosah.

Těm z vás, kteří hudbě neholdujete, může na mysli vytanout shromáždění politické. V dějinách jich známe spoustu. Ať už z vyprávění učebnic nebo přímo ze života. Představte si, jaké nadšení davu (a nově ustanoveného Národního shromáždění) muselo provázet kroky z vlakových schůdků čerstvě zvoleného prezidenta Masaryka, při jeho návratu z exilu. Vzpomeňte, několik let zpátky se lidé v slzách štěstí radovali a s transparenty jásali při projevech zástupců nově vzniklého Občanského Fóra.

Pro ty, kterým ani věci veřejné tolik neříkají, a tím už vůbec nemyslím tu politickou stranu, můžu připomenout šílenství probíhající kolem sportovních událostí. Jaká to míra sentimentu a hrdosti zachvacuje fanoušky při zpěvu národní hymny a při pohledu na geroje stojících na piedestalech vítězů!

Ať už jsme příznivci kultury, politiky či sportu, ve všech třech přízních nás jedno spojuje – touha být blízko zdroji. Touha setkat se s hvězdou. Touha setkat se s tím, kdo zasahuje do našich životů.

Jedno nás spojuje – touha být blízko zdroji.

Vyprávění, které jsem vybral pro dnešní neděli, nám popisuje podobně mohutné setkání, ale úplně jiného typu. Ježíš, když už je nějak známý, tak spíš pro slova vyřčená než vyzpívaná. Více nežli politicky – národně, promlouvá na konkrétních místech, spíš k menším skupinám lidí, nejčastěji k jednotlivcům – byť známe i velká shromáždění na téma sociálních jistot, kdy nejenže krásně mluví, ale dokonce i shromážděné nasytí. Jaký to vzor pro dnešní levici i pravici! Dav, který jej v Jerichu obklopí, nejásá ani kvůli sportovním výkonům – byť nutno uznat, že cestu má za sebou již dlouhou a projít takový kus země není jen tak. Jerichem se šíří zpráva, že prochází člověk, který odkazuje hlouběji, než do světa kultury, politiky a sportu.

Zacheus je člověk spíše ze spektra politického. Dobře rozumí financím a daním. V životě dosáhl vysokého kariérního postu a jistě je i obstojným manažerem. A přece ví, že život má i jiné rozměry, než které si vyměřil. Toužil uvidět Ježíše, aby poznal, kdo to je. Problémy jsou ale na místě. Nejen, že mu jeho pohled zastře velký dav, který snad ani z podstaty jeho povolání nechce, aby se na Ježíše někdo takový díval – copak má někoho tak významného očumovat nějaký hříšník? I on sám za sebe má nesnáze. A to se svojí výškou. Žije možná smutný paradox toho, že přes všechny výšiny, kterých na pracovním poli docílil, přes vysoké postavení, sám přirozeně zůstává nízký, nikam moc nedohlédne. Ví, že jeho přirozenost nedosahuje nikam výš, než jak ho Bůh stvořil. Zdá se, že i ten, který je z hlediska společnosti velice privilegovaný, nakonec zůstává posledním. Tím, který je za hradbou lidí, kteří si, v uvozovkách, “zaslouží vidět víc”. Co teď ale? Vždyť já ho vidět chci! Já jej chci poznat!

Otevřenému srdci se meze nekladou. Odvahu vyjít ze své prekérie Zacheovi nemůžeme upřít. A co mu dokonce nemůžeme upřít je vtip, či snad důvtip, s jakým krok k velkému setkání udělá. Dovolím si tvrdit, že málo koho z nás by fantazie natolik “trkla” a vynesla až ke koruně stromu. Zacheus se neprodírá lidmi s velkolepými řečmi o tom, že on, přece jako vrchní celník, musí být vší parádě, co se děje, nejblíž. Nerozhání dav, nikoho neomezuje, nikomu neupírá setkání s Ježíšem. Jen ví, že nenajde-li obratný způsob, jak se s ním může shledat taky, přijde o něco velkého, podstatného. Již zmíněná fantazie mu pomůže k tomu, aby o nic důležitého nepřišel.

Pod pojmem fantazie si dnes asi často představíme něco, co se děje pouze v našich hlavách, mimo jakoukoliv realitu. Důležitá je však otázka: copak to, co se děje v našich hlavách, není reálné? Copak fantazie, které prostupují našim vědomím i nevědomím nejsou naší součástí,

copak netvoří naší bytost? O co dnešnímu člověku jde, když neustále monotematicky opakuje, že každý musí jít za svým snem? Že sen, to je brána do světa, to je ten krok do života! Copak nejde o to, vyjádřit touhle lidovou slovesností, že před jakýmkoliv reálným uskutečněním našich osobností, stojí naše fantazie, naše touha vykračovat světu v ústrety. Vykračovat tak, jak bychom rádi, jak se nám to honí v hlavě? O čem to vlastně zpívá John Lennon, když člověka vyzývá Imagine – představ si/fantazíruj. Představ si, že tu nejsou žádné země, které jsou kvůli svým hranicím ve sváru! Představ si, že není ani nebe a peklo, ani plus ani minus, že je tu zem, kde tu jsme všichni, rovni – a konec konců, jak zpívá taky Dan Bárta – mezi nebem a peklem je zem! Představ si, že tu není žádné náboženství, na základě jehož se lidstvo navzájem bije po stovky let, byť víme, že to není celý obraz skutečnosti! Na počátku velké humanistické revoluce, která zavdala na rovnost všech lidí, všech národů a ras, připustila vší pestrost, revoluce, která zavdala na osvobození člověka, stojí Martin Luther King a říká: I have a dream/Mám sen – sním o tom, že…

Fantazii se meze nekladou. Fantazie nám umožní vidět mnohem víc, mnohem víc poznat, tak jak umožnila i Zacheovi. Fantazie dohnala Zachea na strom, z kterého vždy vidíme perspektivu, větší celek. Co ale vlastně uviděl, když vyšplhal do větvoví? Člověka! Děti, starce, mladé lidi, ženy, muže. Viděl vojáky v ruských uniformách, viděl protestující ukrajinský lid. Viděl ženy zahalené v šátcích, může s jarmulkami na hlavě. Viděl muslimy, židy, křesťany. Viděl člověka východu, západu, severu i jihu. Viděl protestanty, katolíky, pravoslavné. Viděl bolesti i radosti. Poznal člověka – všude tam byl – poznal jej v plnosti.

Fantazie dohnala Zachea na strom, z kterého vždy vidíme perspektivu, větší celek.

Mnoho z nás už má léta lození po stromech za sebou. Já sám bych asi ještě mohl, ale přiznám se, že nejsem moc sportovní typ. Co nám ale nikomu, i nesportovním typům, nikdy nebude upřeno, je svoboda mysli a prostor pro naše fantazie, sny. A možná nám chce příběh říct, že zapojíme-li skutečně do našeho života to, co máme dáno dovnitř, do našich srdcí, že právě takto se můžeme s Ježíšem skutečně setkat, skutečně jej zakusit, prožít reálně v hmatatelném světě. Ono totiž, když se vrátím k symbolice našeho vyprávění, setrvávání pod stromem, je tak trochu čekáním na Godota. Stojíme a vyhlížíme, kdyže vlastně hlavní hrdina přijde a on nepřichází. A tak se z veškerého našeho bytí pod stromem stává absurdní drama. Takové drama, které nepřipouští možnost na strom vylézt a rozhlédnout se. Drama, jehož absurdita stála a stojí v dějinách milióny životů. Drama, na jehož konci hrdina nepřijde a omlouvám se, že jsem vyzradil pointu.

I když se zpočátku mohlo zdát, že lození na strom je trochu výstřední a pošetilé, Zacheus poznal, že je to cesta ke Kristu. Slyšel ho, jak mluví a mluvil tak, jakoby zpíval krásné písně lidu, jakoby obsáhl všechen folklór na této zemi, poznal všechny melodie, všechny zvuky. Viděl, jak mluví o člověku a jak k němu jedná. Viděl, že neopomíjí nikoho, že všechny zahrnuje pod svou náruč. Že chce nasytit každičkého, všem nalít dobrého vína. Viděl Boží lásku k veškerenstvu. Jásal, že jeho dlouhé kroky vedou ke každému. Jásal, že je neúnavný, že pro lásku je schopen projít celou zemi. Jásal, že přijímá každého, i jeho, nízkého do vzrůstu ale velkého srdcem. Jásal, když pochopil, jaká je to radost myslet na druhého člověka. Jásal, když pochopil, jak krásné je vzdát se sám sebe. Jásal, když pochopil, že vzdá-li se sám sebe, sám sebe v Boží milosti nalezne. Jásal, že “dnes přišlo spasení do Tvého domu, vždyť je to také syn Abrahamův”!

Milující a šťasten. Tak, jak to po nás Ježíš kdy chtěl a chce.

Co bylo s našim celníkem dál, to nevíme. Já si myslím, že co mu zdraví dovolilo, šplhal na stromy, díval se na svět a intenzivně cítil, jaké milosti je člověku dáno. Přemítal snad nad tím, že všem přeje, mít rozhled z koruny stromu. A když už na stromy lézt nemohl, nic mu nebránilo usadit se do listí na vrcholcích aspoň ve svém nitru. Nic mu nebránilo popustit uzdu své fantazii a být skutečně šťastným.

Rozličné etapy vývoje lidstva nám říkaly, že cit a kor ten náboženský, je návratem zpátky na stromy. Když přemítám o tom, čeho se Zacheovi na stromu dostalo, vždy se budu po větvích stromu – a je to strom života, který nám je darován – vyšplhávat rád. Milující a šťasten. Tak, jak to po nás Ježíš kdy chtěl a chce. Tak, jak nám ve své spásné moci nabízí. Amen

Genius Alaina Badiou

Na konci října do Prahy zavítal jeden ze současných nejvýznamnějších filosofů Alain Badiou. Velký sál městské knihovny byl přeplněný posedávajícími lidmi. Alain Badiou zvolil velmi lidskou přátelskou formu sdělení. Přizpůsobil svoji promluvu Čechům a lichotil jejich kulturnímu dědictví. Volal po novém, ne však po zbrklosti či přetrhání kořenů, ani po něčem převratném. Naopak se silně vymezoval proti pojetí kapitalismu jako „konce dějin“. Stále je třeba budovat, vyvažovat, nesmířit se s faktem, že zatímco je značná část planety neuvěřitelně chudá, většina peněz a moci dlí v rukou několika málo oligarchů. I způsoby naší komunikace – ač se postupem času značně rozšiřují – mohou být a jsou snadno manipulovány, facebook je také něčím vlastnictvím.
Volal po variantě svobodné a moderní sociální odpovědnosti.

Volal po novém objevení solidarity mezi lidmi, po variantě svobodné a moderní sociální odpovědnosti. V kontextu naší země pak upozorňoval na to, že nemusíme jen kopírovat západ, upozorňoval na smysl událostí, jako bylo Pražské jaro i přes jeho tragičnost. Na výzvy z publika, máme-li tedy připravovat revoluci, odpověděl klidně: „Není problém revoluci začít, je problém vědět, co po ní.“ A odpověděl snad i na tuto otázku Alain Badiou? Těžko říci, snad naznačil, že je nutnost se ptát, a snad naznačil i zdroj, který nám může nabízet dost inspirace, smyslu a síly, když na závěr své promluvy citoval Rimbaudovu báseň Genius:
„On je láska a přítomnost, neboť způsobil, že dům je otevřen pěnivé zimě a povyku léta, on, který očistil potraviny a nápoje, on, který je sám půvab prchavých míst a sama nadlidská rozkoš zastávek. On je láska a budoucnost, síla a láska, kterou my, vězíce ve zlobách a rozmrzelostech, vidíme letět po bouřlivém nebi a po praporech nadšení. On je láska, on je dokonalá a znovuvynalezená míra, on je podivuhodný, netušený důvod a věčnost.“ (překlad Vítězslav Nezval)

Antifašisté a „slušní občané“

Byl jsem tři týdny v saském/lužickém Budyšíně, kam jsem jel jako antropolog za lužickosrbskou kulturou. Nemohl jsem si ale nevšímat jiných věcí, které s ní chtě nechtě souvisejí. Jednou z nich je i neonacistické hnutí, které je v tomto regionu velmi silné a bolestně to dopadá i na Lužické Srby, jakkoli jsou tradiční a podle principu „Blut und Boden“ („krev a půda“) by právo na život v Budyšíně a okolí měli možná větší než místní němečtí národovci.V některých částech samotného Budyšína volí 20% obyvatel ultrapravicovou NPD, takže se nedá říct, že by zde byl neonacismus okrajový problém nebo že by se týkal jen chlapáckého pózování náctiletých Sasů. Neonacisté jsou v regionu aktivní, bojují proti uprchlíkům (v Budyšíně je nové centrum pro migranty) a jejich hněv se obrací i proti Lužickým Srbům: přestříkávají dvojjazyčné cedule a na diskotékách odposlouchávají, kdo mluví lužickosrbsky, aby ho pak mohli v noci „zřídit“ na cestě domů.
Antifašismus by neměl být zvláštností radikální levice, ale postojem „slušného občana“.
Logicky tedy ve městě působí i antifašistické iniciativy. A tady se dostávám k problému, který jsem sice silně pocítil až právě v Budyšíně, ale vzápětí jsem si uvědomil, že u nás je to stejné. Velká iniciativa Bautzen bleibt bunt / Budyšin wostanje pisany („Budyšín zůstane pestrý“) nepropaguje žádnou politickou ideologii kromě antifašismu, tedy ve zkratce „nechceme v našem městě neonacismus, nenávist, etnickou nerovnost“, ale přesto se na jejím chodu podílejí především místní leví anarchisté, členové Die Linke, odboráři a další poměrně jasně levicově orientovaní lidé. I já se pokládám za levičáka a nedělá mi problém být obklopen anarchisty a socialisty. Myšlenkově k nim mám koneckonců blízko. Přeci jen mě ale mrzí, že jsou to (až na čestné výjimky!) jediní lidé, kterým stojí za to se neonacismu postavit na odpor.Lužičtí Srbové jsou v průměru (generalizovat nechci!) konzervativně orientovaní křesťané a voliči CDU. Nemají rádi extrémismus a dobře vědí, že jsou pro ně NPD a místní neonacistické bojůvky zcela bezprostředně nebezpečné. Nejde tady ani o situaci „budeme další na řadě“, protože jsou na řadě už teď. Přesto ale není vidět a slyšet, že by lužickosrbské spolky antifašistické aktivity otevřeně podporovaly: pravděpodobně se bojí, aby nebyly spojovány s tím, co jim připadá extrémní na levé straně spektra.

Jak už jsem se zmínil, vnímám podobný problém i u nás… mnohdy i mezi křesťany. Antifašismus by přitom neměl být zvláštností radikální levice, ale postojem „slušného občana“. Slušný občan ale mnohdy namítne, že neonacisté ve společnosti nepředstavují reálné nebezpečí. Vykládejte to ale zmláceným příslušníkům etnických menšin.

A nevydej nás v pokušení

A nevydej nás v pokušení.. (Mt 6,13a)„Odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ To je prosba, se kterou se chodí spát. Prosbu „nevydej nás v pokušení“ lze zas více vnímat ráno.
Občas mám tendenci si dělat život co nejpříjemnější, co nejpohodlnější. Někdy ovšem výrazně na úkor druhých.
Pokušení je něco, co mě odvádí, svádí z cesty. Co mě odvádí od závazků, směru, pravidel, způsobu života, který je podle Boha.
Pokušení je vnímat jen sám sebe.
Pokušení je vidět jen to, co je teď a tady. A neptat se na následky, na to, co je pod povrchem.
Existuje pokušení pohodlných, širokých a snadných cest.
Pokušení výmluv na něco, na někoho.
Pokušení spoléhat jen na sebe, na to co umím, vím, co mám. Pokušení spoléhat jen na druhé.
Pokušení zapomenout, že se z toho, jak žiji, budu zodpovídat. Pokušení myslet si, že mám dost času na to, abych srovnal, co mám srovnat.
Nejhorší a první pokušení je nevěřit Bohu, nepočítat s ním, myslet si, že je daleko.
Nepokouší nás Bůh. Pán Bůh nám dal život, svět. Dal nám svobodu, kterou je někdy těžké unést. Musíme se rozhodovat.
Myslím, že ta prosba znamená: Nenechej nás upadnout do područí pokušení, která by nás ovládla. Proveď nás pokušeními.
Bůh na nás, věřím, nenakládá víc, než se dá unést. Nenechává nás na pospas nám samotným ani okolnostem. Právě tohle je jeden z důvodů proč tu byl Ježíš: aby nám ukázal, že s pokušeními se dá bojovat, že se dají odmítat; a také aby zvedal ty, co se zamotali do pastí, aby naznačil, že stojí i o nás zapletené.
Na několika místech bible vystupuje postava pokušitele. Neznamená to asi, že by každému z nás seděl za uchem nějaký dybbuk, který by nám našeptával. Pokušení souvisí s darovanou možností se rozhodovat a pokoušet se zvládne buď každý sám, nebo si vystačíme navzájem.
Bůh nepokouší, ale součástí jeho stvoření jsou situace, které nás nutí volit a které testují, co je pro nás podstatné, určující, čemu věříme, jestli naše víra nejsou jen slova, nakolik nás ta víra směřuje, vybavuje pro život, nakolik v jejím duchu jednáme.
Neuvoď nás v pokušení… totiž: pomoz mi, když mnou zmítají pochybnosti; pomoz mi v samotě, nemoci, když mám bolest; pomoz mi dělat poctivě moji práci; pomoz mi přemýšlet nad ním, co dělám a jaké to má následky; pomoz mi, ať zvládnu neubližovat; pomoz mi zachovat si rovnou páteř; pomoz mi, když jsem unavený, když se mi nedaří; pomoz mi ve chvíli, kdy na Tebe zapomínám, když mi jsou tvoje pravidla těsná a nepohodlná. Nevystavuj mě situacím, které bych nezvládl. Pomoz nám, ať se navzájem nepokoušíme.

Zdravá míra narcismu je v náboženství podporovaná

K aktuálnímu tématu si naši redaktoři Barbora Karešová a Zdeněk Kříž přizvali teologa Mgr. Pavla Bargára, Th.D. z Evangelické teologické fakulty UK. Zkoumat tentokrát budeme narcismus, který lze vykládat jako sebelásku, sebestřednost a potažmo i neschopnost nahlížet věci z jiného než vlastního úhlu pohledu.
B: Nejprve mne bude zajímat, co soudíš o vztahu narcismu a náboženských systémů?
P: Náboženství je víceznačný pojem. Pokud někdo tvrdí, že mluví z pozice konkrétní víry, tak se může zaštiťovat absolutní autoritou: „je to tak napsané v Bibli, a proto to musí být tak a tak“. To může být využité jak v pozitivním smyslu, tak i zneužité ve smyslu narcismu. Odvoláním na náboženskou víru může vzniknout mnoho dobrého. Zas na druhé straně to může vést ke strašným věcem – zneužívají se jednotlivci, nebo dokonce celá skupina lidí, nebo i celé národy ve jménu nějaké myšlenky.
B: Podle psychologů je jistá přirozená míra narcismu zdravá. Lze to říci i o náboženství?
P: Je otázka, co je zdravý narcismus a jestli vůbec může být narcismus zdravý. Pokud však vidíme narcismus jako sebelásku, tak nějaká pozitivní míra tam může být. Vysvětlil bych to odvoláním na dvojpřikázání lásky: „Budeš milovat Hospodina, Boha svého. A svého bližního jako sebe sama“. Profesor Trojan na Evangelické teologické fakultě to vysvětluje ne jako dvojpřikázání – láska k Bohu a bližnímu, ale jako trojpřikázání lásky – že je tam ta láska k sobě: „budeš milovat bližního jako sebe sama“. V jistém smyslu je ta sebeláska potřebná. Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného. Aby dokázal ocenit ostatní a vidět jejich hodnotu, tak je potřeba mít i vlastní hodnoty. Abych se vrátil k původní otázce: tak ano, jistá míra zdravého narcismu je v náboženství podporovaná.
Člověk by neměl sám sebe považovat za bezcenného nebo méněcenného.

Z: Jedna z definic narcismu jej vidí jako představu o vlastní výlučnosti. Jak se v této souvislosti lze vyrovnat s mýtem o vyvoleném národě?
P: První, co nám přijde na mysl, je židovský národ jako ten vyvolený. Zajímavé je, že smyslem té vyvolenosti byl služebný charakter. Izrael byl vyvolen proto, ne že by byl lepší než ostatní národy. Podle rabínského podání o darování Tóry šel Hospodin za ostatními národy a až poté, co odmítly, tak šel za Izraelem a ten ji přijal. Vyvolenost tedy reprezentuje jistý závazek. Jde o to, aby společenství odolalo jistým tlakům a pokušením – neobrátit tu službu nebo to určení, které je dané, na nějaké vlastní vyvýšení na úkor ostatních.
Z: Antikrist je vykreslený v biblickém podání (Izajáš, Ezechiel, kniha Job) a tradici jako padlý anděl, jehož postavení mu nebylo dost dobré. Chtěl víc a vzbouřil se samotnému Bohu. Takový prototyp narcismu. Myslíš, že je narcismus důsledkem zla, nebo jeho příčinou?
P: Dokážu si představit, že je to tak i tak. S přihlédnutím k verzi s padlým andělem bych se spíše přikláněl k narcismu jako příčině a zlu jako důsledku. Antikrist sám sebe vylučuje z Boží výzvy a zavírá se do sebe. Lze to tak vykládat. V Tolkienově Silmarillionu Stvořitel tvoří svět hudbou. Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců. Jedna z těch vyšších bytostí – Melkor – si myslí, že je ta skladba pro něj příliš úzká. Nechce se do ní zapojovat a nechce vytvářet variace na téma. Takže se oddělí od té celkové skladby, která je určena Stvořitelem. Pohrdne dary, které mu byly dané. Ačkoliv měl možnost tvořit sám – v rámci skladby vytvářet hlasy – pohrdl tím. Uzavřel se sám do sebe a chtěl pěstovat pouze svou vlastní skladbu, vlastní melodii. Myslím, že je to taková paralela k mýtu o Antikristu z našeho kulturního světa.
Představte si symfonii, skladbu pro více hlasů, pro více umělců.

B: Nakonec se Tě zeptám, co bys poradil našim čtenářům, aby se vyhnuli příliš narcistní interpretaci Písma.
P: V první řadě, když člověk vykládá Písmo, zvlášť za účelem přípravy třeba kázání, nemělo by to být čtení jen pro vlastní obohacení. Ne kvůli tomu, aby člověk při rozhovoru dokázal pronést pár dobrých bonmotů. Snažit se mít vždy na paměti to širší společenství a kontext, ve kterém jsem zasazený. Myslím, že je více takovýchto strategií, věcí, na které pamatovat. Jeden, takový až skoro sloganový způsob, je ten „what would Jesus do“ – co by udělal Ježíš? Další zásadou je ptát se, zda to přináší pokoj, osvobození… Ptát se na tyto věci, které bych označil jako aspekty, nebo kvality, Božího království. Pomáhá můj výklad ke zlepšení stavu lidí okolo mě? Je spravedlivý vůči různým skupinám lidí? Nebo jak jsem zmiňoval na začátku rozhovoru: dvoj – vlastně troj – přikázání lásky – láska k Bohu, k bližnímu a k sobě samému. Mít to vždy na paměti: aby v mém výkladu nepřevážila láska k sobě samému, ale aby byla vždy v rovnováze s láskou k Bohu a láskou k bližnímu.
B, Z: Dík za rozhovor.

Objevit v sobě renesanční bytost

Být básníkem může znamenat mít určitou oblibu v sobě samém – ve svých slovech, vnitřních pohybech. Básnictví v sobě také může zahrnovat snahu onu krásu objevovat, harmonizovat, nacházet odpovědi pro své složité otázky, pravdivě zachytit rozporuplné skutečnosti nitra a pozvat tyto uvědomělé pravdy k nové naději. Básnictví může být lásky plným pokusem o hledání krásy v realitě a přetváření reality ke kráse. Právě takovou básnířku pro mne reprezentuje Kateřina Málková, autorka z almanachu Hledání, se kterou jsem vedla tento rozhovor. Tu renesanční bytost, která krásu nehledá nejen sama v sobě, ale i ve světě kolem sebe.

přežít a rozvíjet se, překonáváním strachu, snahou dát životu smysl

Řekni na začátek pár slov o sobě…čím se zabýváš?

Zabývám se snahou přežít a rozvíjet se, překonáváním strachu, snahou dát životu smysl, usilováním o štěstí, a chytáním motýlů poezie. Od těchto cílů se odvíjí veškerá má činnost: vrhla jsem se na učení angličtiny a italštiny, ačkoli se bojím lidí. Jezdím po Praze na kole, což mě činí schopnou žít v tak velkém městě a cítit se přesto jako v přírodě a stále na výletě. Svou práci učitele vykonávám též na kole, na kterém pendluji mezi svými žáky. V rámci seberozvoje se ze sebe snažím vytvořit všestrannou renesanční bytost hojným čtením, sledováním filmů, navštěvováním výstav a vrháním se do jakýchkoli fyzických, duševních a duchovních aktivit, které se namanou. Toto yes-manovství se mi ukázalo býti velmi dobrodružným a podnětným.

Jak jsi začala psát básně?

Když jsem si v dětství všimla, že se některá slova rýmují, začala jsem si s nimi hrát. Moc mi nezáleželo na smyslu, pouze na rýmu, takže vznikaly rýmy dost absurdních kontur a básně surrealistického ražení. Mým asi prvním rýmem byl nadšený komentář k štědrovečerní večeři „Mlíčí klíčí.“ To mi bylo asi šest let, od té doby postupně vznikly drobné knížečky „Pověsti staročeské,“ nechtěně vtipně odrážející komunistického ducha doby a sbírka básní pojmenovaná „Básně.“ K psaní básní jsem tehdy lanařila širé okolí, z něhož se rekrutovaly dvě nadané sestřenice, s kterými jsme pak na některých básních spolupracovaly.

Co Tě inspiruje k tvorbě? Jaké zkušenosti či autoři Tě ovlivnily?

Dlouho jsem psala na vlastní pěst bez vlivu jiných autorů. Vyplývalo to z toho, že jsem byla spíše do větru a do světa a nerada jsem se věnovala čtení. Pokud už jsem se mu věnovala tak jsem četla science-fiction a brakovou literaturu. Časem jsem začala číst psychologické knihy. Nadšeným čtenářem jsem se stala až po studiu anglistiky-amerikanistiky na UK, kde mě donutili přečíst 200 knížek v angličtině. Naučili nás odborně rozebrat text a díky tomuto nástroji mě začalo bavit číst. Po dokončení studií jsem se vrhla do čtení s takovou vervou, že jsem měla rozečtených i 30 knih najednou. A samozřejmě, že mě to ovlivnilo, jako mě ovlivňuje jakákoli má historie i současnost. Ovlivnila mě četba haiku, líbí se mi tímto nástrojem zachycovat intenzivní poetický moment, ačkoli myslím, že tvořím spíše pseudo-haiku, nedodržujíc žádná rytmická ani strofická pravidla. Pouze náladu a krátkost básně. Tématicky mě asi nejvíce ovlivnil můj kamarád Filip Němeček, který často píše o lidech, zejména těch sociálně slabších. Jelikož se mi líbí poetika utrpení a ošklivosti, jako to například vidíme v Prokletých básnících, také mé básně často zalidňují šiky bezdomovců či jinak znevýhodněných osob. Nicméně klíčem k mému psaní je mi touha vyjádřit náladu okamžiku, ladění, které by možná poukazovalo na odkaz impresionistů. Mívám přes den „poetické momenty“ kdy mi nějaký drobný detail skutečnosti, mé vnitřní nebo té vnější přijde neskutečně krásný a popadne mě touha jej literárně nakreslit. Ale nejraději takto v kráse zobrazuji něco primárně ošklivého. Líbí se mi takto měnit skutečnost k lepšímu.

Snažím se, aby každý moment mého života byl básní a kostelem zároveň


3) Co ve své tvorbě hledáš? A nalézáš také?

Snažím se, aby každý moment mého života byl básní a kostelem zároveň, aby můj život byl svatou básní plnou krásy a hodnoty. Překládám každodenní skutečnost v skutečnost mytickou nebo pohádkovou, což činí život kouzelným skoro jako v dětství. Myslím, že je psaní básní velmi zdravé. Všimla jsem si, že když začnu myslet poeticky, docela jinak dýchám, dlouze a hluboce, jako v jógovém cvičení a jsem přítomna právě teď, jako v meditaci. V těchto krásných momentech se cítím naplněna láskou ke skutečnosti přesně takové, jaká je, a cítím přítomnost Boží. Pro toto všechno mi poezie, modlitba a meditace velmi srůstá.

Na závěr několik Kateřininých básní:

ZÁZRAK

Zázrak je událost

s nekonečně malou pravděpodobností

výskytu.

Zázrak může vypadat jako sen.

Jako obrazová realizace myšlenkového materiálu.

Jako symbol pravdy.

Má snová hmota mě dnes doprovázela v metru.

Neboli: metro bylo dějištěm zázraku.

Neboť nepovažuji za příliš pravděpodobné aby:

Potom, co jsme s žákem probírali Müllerovu vilu ve Střešovicích,

Architektonické dílo 20. Století

Kolem 19.30,

Se kolem 20.30 když jsem jela metrem

Objevila mezi cestujícími dívka, která

Se jednou rukou držela madla

A v druhé svírala Mülerovu vilu

Z lepenky a špejlí

MŮJ DŮM MŮJ HRAD

Sedím v pokoji

Jako v zašpuntované lahvi vína

Otráveného

Venku přízrak dne

Všechny předměty, lidé, místa

Ztratily smysl

Hry, přátelé, svět.

Jen věčně vyrážím do boje

Zapřažen pár umouněných

Přízračných zrůd

A zmoklá, zbitá, špinavá

Se vracím do prázdného

A mrtvého hradu duše

Kde světly jsou jen

Skomírající pochodně

Hořící nadějí v šťastné zítřky.